Tři síta pravdy: Příběh o slovech, která bolí

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši! Ty jsi to opravdu řekl?“ ozýval se hlas mé sestry Lucie přes celou kuchyň. Stál jsem u okna našeho malého bytu v Jihlavě, ruce se mi třásly a v hlavě mi bušilo tisíc myšlenek. Včera večer jsem v hospodě u Štěpána, v návalu vzteku a po třetím pivu, řekl něco, co jsem nikdy neměl vypustit z úst. A teď to věděla celá rodina.

„Já… já nevím, jak se to stalo,“ koktal jsem. „Byl jsem naštvaný. Petr mě zase podrazil v práci a já… prostě jsem to musel někomu říct.“

Lucie si odfrkla. „A tak jsi roznesl po vsi, že krade materiál ze stavby? Víš vůbec, co jsi způsobil?“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o mě a Petra. V naší malé komunitě se slovo šíří rychleji než požár v suchém lese. Petr byl můj kamarád od dětství, znali jsme se od první třídy. Jeho žena Jana teď plakala doma a jejich děti se bály jít do školy. Všichni si šeptali za zády.

Sedl jsem si ke stolu a hlavu složil do dlaní. „Chtěl jsem jen… nevím, asi jsem chtěl, aby někdo pochopil, jak mi ublížil. Ale nechtěl jsem mu zničit život.“

Lucie si sedla naproti mně a chvíli mlčela. „Víš, co říkávala babička? Než něco řekneš o druhém, zkus to prosít třemi síty: Je to pravda? Je to laskavé? Je to užitečné?“

V hlavě mi zněla její slova jako ozvěna. Pravda? Vlastně jsem jen slyšel od kolegy, že Petr něco odnesl domů. Laskavé? Rozhodně ne. Užitečné? Komu? Mně? Nikomu.

Ten večer jsem nemohl spát. Převaloval jsem se v posteli a přemýšlel nad tím, jak snadno může slovo ublížit. Ráno jsem se rozhodl jít za Petrem. Srdce mi bušilo až v krku.

Zazvonil jsem u jejich dveří. Otevřela Jana, oči měla červené od pláče. „Tomáši… proč?“ zašeptala.

„Potřebuju s Petrem mluvit,“ řekl jsem tiše.

Petr stál v kuchyni, ruce zkřížené na prsou. „Tak povídej,“ řekl chladně.

„Petře, já… moc mě to mrzí. Řekl jsem něco, co nebyla pravda. Byl jsem naštvaný a neuvědomil jsem si, co tím způsobím.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Víš, Tomáši, já ti věřil. A teď se na mě lidi dívají jako na zloděje. Děti se bojí chodit ven.“

Cítil jsem se menší než špendlík. „Udělám cokoliv, abych to napravil.“

Petr zavrtěl hlavou. „To už nejde vzít zpátky.“

Odešel jsem domů zlomený. Celý den jsem přemýšlel, jak napravit škodu. Večer jsem šel do hospody a postavil se před všechny štamgasty.

„Chci něco říct,“ začal jsem nejistě. „To, co jsem řekl o Petrovi, nebyla pravda. Byl to omyl a moje hloupost. Omlouvám se jemu i vám všem.“

Nastalo ticho. Pak někdo zabručel: „No jo, ale škoda už je hotová.“

Doma mě čekala Lucie s hrnkem čaje. „Udělals dobře,“ řekla tiše.

Ale věděl jsem, že některé věci už nikdy nebudou jako dřív. Petr mi přestal volat, naše děti už si spolu nehrály tak bezstarostně jako dřív.

Uplynuly týdny a já se snažil být lepším člověkem – pomáhal jsem ve škole, chodil na brigády pro obec a snažil se ukázat lidem, že nejsem jen ten, kdo šíří pomluvy.

Jednou večer přišel Petr ke mně domů. „Můžeme si promluvit?“ zeptal se.

Sedli jsme si na lavičku před domem.

„Víš,“ začal Petr, „každý dělá chyby. Ale málokdo má odvahu je přiznat a snažit se je napravit.“

Podal mi ruku a já cítil obrovskou úlevu.

Od té doby si dávám velký pozor na to, co říkám – nejen o druhých, ale i sám sobě.

Někdy si večer před spaním kladu otázku: Kolik bolesti by na světě ubylo, kdybychom všichni prosili svá slova třemi síty? A kolik vztahů by zůstalo neporušených?