U stolu zrazených: Když manželova láska k mamince roztrhla naše manželství

„Zase jsi nejedl večeři, Petře?“ zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas zněl klidně. V kuchyni voněla čerstvě upečená sekaná, kterou jsem připravovala celé odpoledne. Petr se na mě ani nepodíval, jen si sundal sako a pověsil ho na věšák. „Neměl jsem hlad,“ zamumlal a zmizel v koupelně.

Seděla jsem u stolu, dívala se na dvě porce jídla a v hlavě mi vířily myšlenky. Už několik týdnů jsem si všímala, že Petr chodí domů pozdě, často bez chuti k jídlu. Nejprve jsem si myslela, že má v práci stres, ale pak jsem zaslechla jeho telefonát s maminkou. „Jo, mami, bylo to výborný jako vždycky. Zítra zase přijdu.“

V tu chvíli mi srdce spadlo až do žaludku. Vždycky jsem věděla, že jeho matka, paní Novotná, je v jeho životě důležitá. Ale že by za ní chodil tajně na večeře? Co je na jejím bramborovém salátu tak zvláštního? Proč nestačí moje jídlo? Nebo snad nejde jen o jídlo?

Druhý den jsem se rozhodla, že to musím zjistit. Po práci jsem šla rovnou k Novotným. Paní Novotná mě přivítala s úsměvem, ale v očích jí probleskla nejistota. „Jé, Jitko, to je překvapení! Petr tu dneska ještě není…“

„Já vím,“ odpověděla jsem a snažila se usmát. „Jen jsem si říkala, že bychom si mohly popovídat.“

Seděly jsme v kuchyni, kde to vonělo po svíčkové a domácím koláči. „Víte, paní Novotná,“ začala jsem opatrně, „mám pocit, že Petr poslední dobou tráví víc času tady než doma.“

Zamrkala a sklopila oči. „On… víš, Jitko… Petr má teď těžké období v práci. A já mám radost, když přijde. Je to přece můj syn.“

„Ale já jsem jeho žena,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. V tu chvíli vešla do kuchyně Petra sestra Lenka. „Co se tu děje?“ zeptala se podezřívavě.

„Nic,“ odpověděla rychle paní Novotná. Ale já už nemohla přestat. „Cítím se odstrčená. Jako bych byla až druhá v pořadí.“

Lenka se ušklíbla: „No jo, maminka je prostě nejlepší kuchařka.“

Vrátila jsem se domů dřív než Petr. Když přišel, čekala jsem ho v obýváku. „Musíme si promluvit.“

Petr si povzdechl a sedl si naproti mně. „Já vím, co chceš říct.“

„Proč za ní chodíš? Nestačím ti?“

Chvíli mlčel a pak řekl: „Není to o jídle. U mámy je všechno jednoduché. Nemusím nic řešit, nemusím být silný…“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Já tu pro tebe nejsem?“

Petr se na mě konečně podíval: „Jitko, poslední dobou mám pocit, že doma je všechno napjaté. Ty jsi pořád unavená, já taky… U mámy je klid.“

Ta slova mě bodla jako nůž. Vždyť já se snažím! Pracuju na plný úvazek, starám se o domácnost… A on utíká k mamince.

Další dny byly plné ticha a výčitek. Večer jsem seděla sama u stolu a dívala se na prázdné místo naproti sobě. Vzpomněla jsem si na své dětství – jak moje máma vždycky říkala: „Chlapům musíš vařit podle jejich chuti, jinak utečou.“ Ale já nechtěla být jen kuchařka.

Jednou večer přišla na návštěvu moje kamarádka Alena. „Jitko, ty jsi bledá jak stěna! Co se děje?“

Všechno jsem jí řekla. Alena mě objala: „Víš co? Přestaň se snažit být dokonalá manželka podle představ jeho matky! Jsi dost dobrá taková, jaká jsi.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom. Rozhodla jsem se promluvit s Petrem znovu – tentokrát jinak.

„Petře,“ začala jsem tiše, když jsme seděli u snídaně. „Já už nechci bojovat s tvojí maminkou o tvoji pozornost. Ale potřebuju vědět, jestli chceš být tady – se mnou.“

Petr dlouho mlčel. Pak řekl: „Chci být s tebou. Ale potřebuju cítit domov i tady.“

Začali jsme spolu chodit na procházky po Stromovce, povídat si večer bez televize a mobilů. Přestala jsem vařit podle receptů jeho matky a začala dělat jídla, která mám ráda já – a překvapivě mu chutnala.

Jednou večer mi Petr řekl: „Víš co? Doma je teď líp než u mámy.“

Usmála jsem se – poprvé po dlouhé době upřímně.

Ale někdy si stejně kladu otázku: Je možné opravdu přerušit pupeční šňůru mezi synem a matkou? Nebo budeme my ženy vždycky bojovat s jejich minulostí?