Vánoce pod ledovým pohledem: Můj boj za spravedlnost v nové rodině

„To není fér! Proč dostal Honzík nový mobil a já jen knížku?“ křičela Lucie, když roztrhla poslední balicí papír. Její hlas se nesl celým bytem a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Stála jsem u stolu, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily výčitky. Můj muž Petr se na mě podíval tím svým známým pohledem – směs zklamání a nevyřčené otázky.

Byly to naše první společné Vánoce v novém bytě na pražském sídlišti. Já, Petr, můj dvanáctiletý syn Honzík a jeho čtrnáctiletá dcera Lucie. Všichni jsme se snažili najít si k sobě cestu, ale pod povrchem to bublalo. S Petrem jsme se poznali před dvěma lety, oba po rozvodech, oba s dětmi, které si nesly vlastní bolesti. Snažila jsem se být spravedlivá, ale někdy jsem prostě nevěděla jak.

Petr mlčel, Lucie brečela a Honzík seděl v koutě s očima upřenýma do země. „Mami, já jsem to nechtěl,“ špitl tiše. Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. „Lucie, to není tak, jak si myslíš…“ začala jsem, ale ona mě přerušila: „Vždycky mu dáváš lepší věci! Nejsem pro tebe dost dobrá?“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Všechno, co jsem pro tyhle Vánoce připravovala – cukroví, kapr, stromeček, dárky – bylo najednou k ničemu. Všechno se zhroutilo kvůli jednomu mobilu a jedné knížce. Ale nebylo to jen o dárcích. Bylo to o tom, že Lucie pořád cítila, že do naší rodiny nepatří.

Petr mě vzal stranou do kuchyně. „Martino, musíme si promluvit,“ řekl tiše. „Lucie má pocit, že ji odstrkuješ. Já vím, že to není pravda, ale ona to tak vidí.“

„Ale já jsem chtěla být spravedlivá! Honzík měl starý mobil už tři roky a Lucie si přála tu knížku…“ bránila jsem se zoufale.

„To není o věcech,“ povzdechl si Petr. „Je to o pocitech.“

Seděla jsem na kuchyňské židli a v hlavě mi běžely vzpomínky na vlastní dětství. Jak jsem vždycky záviděla sestře, když dostala něco lepšího. Jak jsem si přála být tou oblíbenou. Teď jsem byla na druhé straně a vůbec jsem nevěděla, co dělat.

Večer byl tichý a napjatý. Lucie se zavřela v pokoji a odmítala večeřet. Honzík se snažil být nenápadný a Petr chodil po bytě jako duch. Já seděla u stolu a dívala se na světýlka na stromečku, která mi připadala najednou studená a cizí.

Druhý den ráno jsem šla za Lucií do pokoje. Seděla na posteli s knížkou v ruce, oči měla červené od pláče.

„Lucinko… můžu?“ zeptala jsem se opatrně.

Mlčky přikývla.

„Vím, že jsi zklamaná. Nechtěla jsem ti ublížit. Někdy prostě nevím, co je správné…“

Lucie se na mě podívala: „Proč jsi mi nekoupila taky mobil? Všichni ve třídě už ho mají.“

„Myslela jsem, že si přeješ tu knížku…“

„Chtěla jsem ji… ale taky bych chtěla cítit, že na mě myslíš stejně jako na Honzíka.“

Sedla jsem si vedle ní a objala ji. Poprvé mi dovolila ji obejmout bez odporu.

„Bojím se, že tě nikdy nebudu mít ráda jako mámu,“ zašeptala.

„To po tobě nechci,“ řekla jsem upřímně. „Chci jen, abys věděla, že mi na tobě záleží.“

Ten den jsme spolu šly ven – jen my dvě. Koupily jsme si horkou čokoládu v cukrárně na rohu a povídaly si o všem možném: o škole, o jejích kamarádkách i o tom, jaké to je mít dva domovy.

Večer jsme seděli všichni u stolu a poprvé za dlouhou dobu jsme se smáli. Nebylo to dokonalé – pořád tam byly staré rány a nejistoty – ale bylo to opravdové.

Začala jsem víc naslouchat Lucii i Honzíkovi. Přestala jsem se snažit být dokonalá macecha a místo toho jsem byla prostě Martina – někdo, kdo chybuje, ale snaží se.

Petr mi jednou večer řekl: „Jsem rád, že tě mám.“ A já poprvé po dlouhé době cítila klid.

Ale někdy v noci mě pořád budí otázka: Dá se vůbec někdy v nové rodině najít skutečná spravedlnost? Nebo je důležitější naučit se odpouštět sobě i ostatním?