Všechno na mně: Příběh té, která vždycky držela rodinu pohromadě

„Proč to zase musíš být ty, kdo všechno řeší?“ vyštěkla na mě sestra, když jsem jí volala už potřetí ten týden. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. V bytě bylo ticho, jen tikot hodin mi připomínal, že čas běží dál, i když já mám pocit, že se dusím pod tíhou cizích problémů.

Jmenuji se Jana Novotná a v naší rodině jsem vždycky byla ta, která všechno uklidňuje. Když se bratr Petr pohádal se sestrou Lenkou kvůli dědictví po babičce, byla jsem to já, kdo oběma volal, vysvětloval, prosil je, aby si odpustili. Když maminka plakala kvůli tátovi, protože zase přišel domů opilý a vyčítal jí každou korunu, hladila jsem ji po vlasech a říkala: „On tě má rád, mami. Jen to neumí jinak.“

A když můj manžel Tomáš přišel z práce naštvaný, protože mu šéf zase vynadal před kolegy, byla jsem to já, kdo mu připravil večeři, vyslechl ho a snažil se ho rozveselit. Nikdo se mě ale nikdy nezeptal: „A co ty, Jani? Jak se máš?“

Pamatuju si jeden večer před dvěma lety. Bylo to po Vánocích. Všichni byli rozhádaní kvůli dárkům a penězům. Seděla jsem u stromečku a dívala se na rozsvícené světýlka. Najednou jsem měla pocit, že už nemůžu dál. Že už nemám sílu být ta silná pro všechny ostatní.

„Janičko, prosím tě, zavolej Petrovi. Nechce se mnou mluvit,“ prosila mě maminka do telefonu. „A můžeš pak ještě zajít za Lenkou? Prý je na mě naštvaná.“

„Mami, já už fakt nemůžu,“ zašeptala jsem tehdy poprvé v životě. „Já už nevím, co mám dělat.“

Chvíli bylo ticho. Pak maminka řekla: „Ale ty jsi přece vždycky všechno zvládla.“

A v tu chvíli jsem si uvědomila, že to je právě ten problém. Všichni si zvykli, že já všechno zvládnu. Že já vždycky najdu řešení, že já budu ta rozumná, ta klidná, ta silná. Ale co když už nemám sílu?

Začala jsem být unavená. Ráno jsem vstávala s pocitem tíhy na hrudi. V práci jsem dělala chyby, doma jsem zapomínala vařit večeře. Tomáš si toho všiml až ve chvíli, kdy jsem jednoho dne prostě zůstala ležet v posteli a odmítla vstát.

„Co je s tebou?“ ptal se mě překvapeně.

„Já už nemůžu,“ řekla jsem mu poprvé nahlas.

„Ale vždyť ty jsi ta silná,“ odpověděl bezradně.

A já začala brečet. Brečela jsem dlouho a hlasitě. Bylo to poprvé od dětství.

Tomáš mi přinesl čaj a sedl si ke mně na postel. „Co mám dělat?“ zeptal se tiše.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Možná bys mohl být chvíli silný ty.“

Ten den jsem poprvé odmítla vyřešit rodinný konflikt. Když mi volala maminka s tím, že Lenka nechce přijít na oslavu jejího svátku, řekla jsem jen: „Mami, tohle musíš zvládnout sama.“

Bylo to těžké. Měla jsem výčitky svědomí. Ale zároveň jsem cítila úlevu.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem mluvila o sobě – o svých pocitech, o svém strachu z toho, že když nebudu užitečná, nikdo mě nebude mít rád. O tom, jak mě bolí být pořád ta prostřední mezi všemi hádkami.

Jednou mi psycholožka řekla: „Jano, kdo vám dal tu roli? Proč ji musíte hrát pořád dokola?“

Nevěděla jsem co odpovědět.

Začala jsem pomalu měnit svůj život. Naučila jsem se říkat ne. Naučila jsem se říkat si o pomoc. Když měl Tomáš špatnou náladu, neptala jsem se hned: „Co pro tebe můžu udělat?“ Někdy jsem prostě odešla do ložnice a četla si knížku.

Rodina to nesla těžce. Maminka mi vyčítala: „Ty už nejsi ta naše Janička.“ Lenka mi napsala dlouhou zprávu plnou výčitek: „Vždyť jsi nás vždycky držela pohromadě!“

Ale Petr mi jednou večer zavolal a řekl: „Víš co? Asi jsme ti toho naložili moc. Promiň.“

Rozbrečela jsem se znovu – tentokrát dojetím.

Dnes už nejsem ta holka, která všechno zvládne za všechny ostatní. Někdy nezvládnu ani sama sebe. Ale učím se žít s tím, že mám právo být slabá.

Když teď sedím u okna a dívám se na déšť za sklem, přemýšlím: Proč jsme my ženy tak často ty, které všechno lepí dohromady? Kdo nám tu roli přisoudil – a proč je tak těžké ji odmítnout?

Co myslíte vy? Máte taky pocit, že musíte být pořád silní pro ostatní – i když už sami nemáte sílu?