Zamilovala jsem se v šedesáti: Příběh o druhé šanci na lásku z pražského trhu

„Poprosím dvě mrkve a petržel, ale takovou, co voní jako ze zahrádky,“ řekla jsem s úsměvem, který jsem už dlouho necítila. Bylo sobotní ráno, trh na Jiřáku byl plný lidí, ale v tu chvíli jsem vnímala jen jeho. Karel, muž s prošedivělými vlasy a laskavýma očima, se na mě podíval a usmál se tak, že mi srdce poskočilo. „To pro vás najdu tu nejlepší,“ odpověděl a začal vybírat zeleninu s takovou péčí, jako by šlo o poklad.

Byla jsem na trhu jako každý týden. Od smrti mého manžela před sedmi lety jsem si vytvořila rutinu, která mi pomáhala přežít samotu. Děti už dávno odešly z domu, dcera Jana žije v Brně, syn Petr v Plzni, a já zůstala sama v našem bytě na Vinohradech. Každý den jsem se snažila najít smysl v maličkostech – v knížkách, v pěstování květin na balkoně, v pečení bábovky pro sousedy. Ale ten den, když jsem si od Karla brala igelitku se zeleninou, jsem cítila, že se něco změnilo.

„Jste tu nová?“ zeptal se mě, když mi podával drobné. „Ne, chodím sem už roky, jen jsem si vás nikdy nevšimla,“ odpověděla jsem popravdě. „To je škoda,“ řekl tiše a jeho pohled se na chvíli ztratil v mých očích. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. V šedesáti letech! Co si to vůbec namlouvám? Ale když jsem odcházela, otočila jsem se ještě jednou a on mi zamával.

Celý týden jsem na něj myslela. Připadala jsem si jako puberťačka. Vzpomínala jsem na chvíle s manželem, na to, jak jsme spolu jezdili na chalupu do Krkonoš, jak jsme se smáli, když děti byly malé. Po jeho smrti jsem si myslela, že už nikdy nebudu nikoho milovat. Ale teď jsem se přistihla, že se těším na další sobotu, na další setkání s Karlem.

Další týden jsem přišla na trh dřív než obvykle. Karel už stál za svým stánkem, skládal čerstvé ředkvičky. „Dobrý den,“ pozdravil mě a jeho hlas zněl v ranním šumu trhu jako hudba. „Dneska mám pro vás něco speciálního,“ řekl a podal mi svazek petržele, která opravdu voněla jako z babiččiny zahrádky. „Děkuju, Karle,“ řekla jsem a poprvé vyslovila jeho jméno. „Nechcete si dát kávu?“ zeptal se nesměle. Srdce mi bušilo až v krku. „Ráda,“ odpověděla jsem a šli jsme do malé kavárny za rohem.

Seděli jsme naproti sobě, povídali si o životě, o dětech, o tom, jak je těžké být sám. Karel mi vyprávěl, že je rozvedený, že jeho syn žije v Německu a že už dávno přestal doufat, že ještě někoho potká. „Ale když jste přišla minulý týden, něco se ve mně pohnulo,“ přiznal. Byla jsem dojatá. Najednou jsem měla pocit, že mi někdo rozumí, že nejsem na světě sama.

Začali jsme se vídat pravidelně. Chodili jsme spolu na procházky do Riegrových sadů, na výstavy, občas jsme si dali večeři v malé hospůdce na rohu. Moje děti si toho brzy všimly. „Mami, co se děje? Jsi nějaká jiná,“ ptala se mě Jana po telefonu. „Jen jsem poznala někoho, s kým je mi dobře,“ odpověděla jsem opatrně. „V tomhle věku?“ vyhrkla dcera a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo. „Ano, v tomhle věku. Myslíš, že už nemám právo být šťastná?“ „To ne, jen… mám strach, abys nebyla zklamaná,“ řekla tiše.

Petr byl ještě příkřejší. „Mami, neblázni. Co o něm víš? Co když ti chce jen ublížit?“ „Petře, jsem dospělá žena. Vím, co dělám,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale v jeho hlase jsem slyšela obavy. „Tati by se to nelíbilo,“ dodal nakonec a já měla slzy na krajíčku. „Tati už tu není,“ zašeptala jsem do ticha.

Bylo těžké čelit nedůvěře vlastních dětí. Přesto jsem cítila, že Karel je pro mě novou nadějí. Jednou večer, když jsme spolu seděli na lavičce v parku, mi Karel vzal ruku do své. „Myslíš, že máme právo být spolu šťastní, i když už nejsme mladí?“ zeptal se. „Nevím, co si o tom myslí svět, ale já vím, že s tebou chci být,“ odpověděla jsem a poprvé po letech jsem se nebála budoucnosti.

Jednoho dne jsem se rozhodla pozvat Karla k sobě domů na večeři. Uvařila jsem svíčkovou podle receptu mé maminky, zapálila svíčky a čekala, až zazvoní. Když přišel, byl nervózní. „Nikdy jsem nebyl u ženy doma od doby, co jsem se rozvedl,“ přiznal. „Neboj se, já taky nevařila pro nikoho jiného než pro rodinu,“ usmála jsem se. Večer proběhl krásně, smáli jsme se, vzpomínali na dětství, na staré české filmy. Když odcházel, políbil mě na tvář a já věděla, že jsem zase živá.

Ale štěstí netrvá věčně. Jednoho dne mi Jana zavolala, že přijede na návštěvu. Byla odměřená, když se dozvěděla, že Karel bude u mě. „Mami, myslíš to vážně? Vždyť ho skoro neznáš!“ „Jano, já vím, co cítím. Prosím, dej mu šanci.“ Večer byl napjatý. Jana se ptala Karla na všechno možné, byla podezřívavá, až mi bylo trapně. Karel to ale zvládl s klidem. „Chápu, že máte o maminku strach. Ale věřte mi, nechci jí ublížit,“ řekl tiše. Po odchodu Jana jen pokrčila rameny. „Je hodný, ale pořád mám strach, mami.“

Dny plynuly a já se snažila najít rovnováhu mezi láskou k dětem a novým vztahem. Bylo to těžké. Někdy jsem si připadala, že musím volit. Ale Karel mě podporoval. „Tvoje děti tě potřebují, ale ty máš právo na svůj život,“ říkal. A já věděla, že má pravdu.

Dnes je to už rok, co jsme se s Karlem poznali. Děti si na něj zvykly, i když pořád mají své výhrady. Ale já jsem šťastná. Naučila jsem se, že láska nezná věk, že nikdy není pozdě začít znovu. Někdy se sama sebe ptám: Proč se lidé bojí být šťastní, když už mají šediny? Proč bychom si měli odpírat lásku jen proto, že jsme starší? Co si o tom myslíte vy?