„Zase spíš? Nemohl bys konečně udělat snídani pro Honzíka?” – Poslední den mého manželství v české realitě

„Zase spíš? Nemohl bys konečně udělat snídani pro Honzíka?“ ozvalo se z kuchyně tak hlasitě, že jsem se leknutím posadila na posteli. Bylo půl sedmé ráno a já měla pocit, že jsem nespala ani minutu. Honza ležel vedle mě, otočený zády, a předstíral, že neslyší. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít talíř nebo prostě jen zmizet. Ale místo toho jsem vstala, oblékla si župan a šla do kuchyně.

Tchyně stála u linky, v ruce hrnek s kávou, a dívala se na mě s tím svým pohledem, který říkal: „Zase jsi to nezvládla.“ Honzík seděl u stolu, třel si ospalé oči a čekal na snídani. „Měla bys být ráda, že ti pomáhám,“ řekla tchyně a já měla chuť jí odpovědět, že bych byla radši, kdyby pomohla Honza. Ale místo toho jsem mlčky začala mazat chleby máslem a připravovat kakao.

V hlavě mi běžela myšlenka: Jak jsem se sem dostala? Kdy se z mého manžela stal další syn, o kterého se musím starat? Honza mezitím vylezl z postele, protáhl se a bez jediného slova si sedl ke stolu. „Dáš mi taky kafe?“ zeptal se, jako by bylo samozřejmé, že jsem tu od toho, abych mu sloužila. Tchyně přikývla a podala mu svůj hrnek. „Aspoň někdo tady myslí na ostatní,“ dodala s úšklebkem.

Ten den jsem šla do práce s těžkým srdcem. V kanceláři jsem se snažila soustředit na tabulky a e-maily, ale v hlavě mi pořád zněla slova z rána. Moje kolegyně Petra si všimla, že jsem nějaká jiná. „Co je s tebou?“ zeptala se při obědě. „Nic, jen jsem unavená,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem byla vyčerpaná. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Každý den stejný kolotoč: práce, domácnost, dítě, manžel, který mi nepomáhá, a tchyně, která mě neustále kritizuje.

Když jsem se večer vrátila domů, Honza seděl u televize a Honzík si hrál na koberci. „Máš hlad?“ zeptala jsem se. „Jo, dal bych si něco teplýho,“ odpověděl Honza, aniž by odtrhl oči od obrazovky. „Mami, mám hlad,“ přidal se Honzík. V tu chvíli jsem měla pocit, že se rozpadnu na tisíc kousků. Udělala jsem večeři, uklidila kuchyň, vykoupala Honzíka a uložila ho do postele. Honza mezitím usnul na gauči.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, jestli takhle chci žít dalších deset, dvacet let. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme s Honzou chodili na procházky po Letné, smáli se a plánovali budoucnost. Kde se to všechno ztratilo? Kdy se z nás stali jen spolubydlící?

Ráno mě probudil telefon. Byla to tchyně. „Měla bys vstát dřív, Honzík má dneska školku už na osmou,“ řekla bez pozdravu. „A Honza zase zaspal. Nemohla bys mu připravit věci do práce?“ V tu chvíli mi něco prasklo. „Ne, nemohla,“ odpověděla jsem klidně. „A dneska už vůbec ne.“ Tchyně chvíli mlčela, pak zavěsila.

Šla jsem do ložnice, otevřela skříň a začala balit kufr. Honza se probudil a nechápavě na mě koukal. „Co děláš?“ zeptal se. „Odcházím,“ řekla jsem tiše. „Už to dál nejde. Nejsem tvoje máma ani služka. Jsem unavená a nešťastná.“

„To přece nemyslíš vážně,“ řekl Honza a vstal z postele. „Kvůli jedný hádce?“

„Tohle není o jedný hádce,“ odpověděla jsem. „Tohle je o letech, kdy jsem všechno táhla sama. O tom, že mě nevidíš, neslyšíš a nebereš vážně. O tom, že jsi přestal být partnerem a stal ses dalším dítětem.“

Honzík přišel do ložnice a objal mě kolem pasu. „Mami, kam jdeš?“ ptal se se slzami v očích. „Neboj se, broučku, budu tady pro tebe. Ale teď musím odejít, abych byla zase šťastná.“

Honza stál u dveří a mlčel. Poprvé za dlouhou dobu nevěděl, co říct. Tchyně přišla do bytu a začala křičet: „Tohle mi neuděláš! Co si o sobě myslíš? Kdo ti bude platit nájem? Kdo se postará o Honzíka?“

„Já,“ odpověděla jsem pevně. „A už nikdy nedovolím, abyste mě ponižovali.“

Vzala jsem kufr, políbila Honzíka na čelo a vyšla ze dveří. Na chodbě jsem se ještě jednou ohlédla. Viděla jsem Honzu, jak sedí na posteli a dívá se do prázdna. Tchyně zuřivě telefonovala někomu z rodiny. A já? Já jsem poprvé po letech cítila úlevu.

Sedla jsem si na lavičku před domem a rozbrečela se. Bylo mi líto Honzíka, bylo mi líto i Honzy. Ale nejvíc mi bylo líto sebe samotné – té ženy, která se ztratila v každodenním shonu a zapomněla na vlastní sny.

Dnes už vím, že dospělého člověka nezměním. Můžu zachránit jen sebe. Ale někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi obětí a sobcem? A jak dlouho má člověk čekat, než si dovolí žít svůj vlastní život?