Ztracené štěstí: Chtěl bych vrátit čas a zůstat s Lenkou

„Proč se pořád bavíš o Lence? Copak ti nestačím?“ Sabina stála ve dveřích kuchyně, ruce zaťaté v pěst, oči zarudlé. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Nechtěl jsem jí ublížit, ale pravda byla, že jsem byl duchem úplně jinde.

„Promiň, Sabino… Já… já nevím, co se to se mnou děje,“ zamumlal jsem a odvrátil pohled k oknu. Venku pršelo, kapky stékaly po skle jako moje myšlenky – chaotické, neuchopitelné.

Sabina si utřela slzy a zhluboka se nadechla. „Jestli ji pořád miluješ, tak mi to řekni rovnou. Nejsem hloupá, Jane.“

Mlčel jsem. V hlavě mi běžely vzpomínky na Leničku – její smích, když jsme spolu poprvé jeli na Šumavu, jak mě držela za ruku při porodu naší Klárky. Všechno to bylo tak opravdové. S Lenkou jsme byli spolu deset let. Pak přišla krize – práce, únava, nedorozumění. Já jsem místo řešení problémů utekl. Sabina byla krásná, mladá, plná života. Myslel jsem si, že s ní začnu znovu.

Jenže teď, po dvou letech manželství, sedím v cizím bytě a cítím se prázdný. Sabina je hodná holka, ale nikdy nepochopí, co znamená přijít o rodinu. Nikdy nepoznala tu bolest, když vám někdo vezme dceru – i když jen napůl.

Jednoho večera mi přišla zpráva od Lenky: „Klárka má zítra besídku ve školce. Přijdeš?“ Srdce mi poskočilo radostí i bolestí zároveň. Věděl jsem, že Sabina bude žárlit, ale nemohl jsem si to nechat ujít.

„Sabino, zítra půjdu za Klárkou do školky. Má besídku,“ oznámil jsem jí opatrně.

„A co já? Zase mě necháš samotnou? Vždyť už ani nechodíme spolu ven! Pořád jen práce nebo Lenka!“ vybuchla.

„To není pravda! Klárka je moje dcera! Chci být součástí jejího života!“ zakřičel jsem poprvé za dlouhou dobu.

Sabina se rozplakala a zabouchla se v ložnici. Seděl jsem v kuchyni a poprvé si přiznal, že jsem udělal chybu. Nejen vůči Sabině, ale hlavně vůči Lence a Klárce.

Druhý den ráno jsem stál před školkou s kyticí pro Klárku. Lenka tam už čekala. Vypadala unaveněji než dřív, ale pořád měla ten laskavý pohled.

„Ahoj,“ řekl jsem tiše.

„Ahoj, Jane,“ odpověděla klidně. „Klárka bude ráda, že jsi přišel.“

Chvíli jsme mlčeli. Pak jsem se odvážil: „Lenko… mrzí mě všechno. Vím, že jsem ti ublížil.“

Lenka se na mě podívala smutně: „To už nezměníš. Ale Klárka tě potřebuje. A já… já už tě zpátky nechci.“

Ta slova mě bodla do srdce víc než cokoliv jiného. Uvědomil jsem si, že jsem ztratil něco nenahraditelného – domov, rodinu, důvěru.

Po besídce jsme šli s Klárkou na zmrzlinu. Smála se a povídala mi o svých kamarádech. Bylo to krásné a zároveň nesnesitelně bolestivé – protože jsem věděl, že už nikdy nebudeme rodina jako dřív.

Když jsem se vrátil domů, Sabina seděla na gauči a dívala se do prázdna.

„Bylo to hezké?“ zeptala se tiše.

„Bylo… Ale něco mi chybí. Sabino… já nevím, jestli tohle zvládnu,“ přiznal jsem poprvé nahlas.

Sabina vstala a podívala se mi do očí: „Tak běž za nimi. Já nechci být druhá volba.“

V tu chvíli jsem pochopil, že musím být upřímný nejen k ní, ale hlavně k sobě. Odešel jsem z bytu a dlouho bloudil nočním Brnem. Přemýšlel jsem o tom, jak snadno člověk zahodí to nejcennější kvůli iluzi nového štěstí.

Dnes žiju sám v malém bytě na Lesné. S Klárkou se vídám každý týden a snažím se být lepším tátou než dřív. Lenka má nového přítele a vypadá spokojeněji než kdy předtím. Sabina si našla někoho jiného a občas si napíšeme pár slov.

Každý večer si kladu stejnou otázku: Proč jsme tak slepí k tomu, co máme doma? A proč si uvědomíme hodnotu rodiny až tehdy, když ji ztratíme?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že člověk může napravit své chyby – nebo je některé věci lepší nechat být?