Byt po babičce: Když vlastní rodina zradí

„Mami, prosím tě, dej mi ty klíče. Je to můj byt.“

Stojím na chodbě paneláku v Modřanech, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Máma stojí proti mně, ruce založené na prsou, a v očích má tvrdost, kterou jsem u ní nikdy neviděla. „Terezo, nech toho. Ten byt je náš domov. Tvoje babička by nechtěla, abys mě vyhazovala.“

„Ale babička mi ho odkázala! Sama jsi byla u notáře. Je to napsané černé na bílém!“

Máma se odvrátí a já slyším, jak si odfrkne. „Tohle je tvoje vděčnost? Po všem, co jsem pro tebe udělala?“

V tu chvíli mám chuť utéct. Ale nemůžu. Ten byt je poslední věc, která mi po babičce zbyla. Vzpomínám si, jak jsme tu spolu pekly štrůdl a smály se nad starými fotkami. Teď tu stojím jako cizinec.

Když babička před rokem zemřela, všechno se změnilo. Máma se uzavřela do sebe a začala být podezřívavá. Nejprve jsem si myslela, že je to jen smutek. Ale když přišlo dědické řízení a notář přečetl závěť, kde babička jasně napsala, že byt přenechává mně, máma ztuhla. Od té doby se mnou skoro nemluvila.

Snažila jsem se být trpělivá. Chápala jsem její bolest. Ale měsíc za měsícem plynul a máma stále bydlela v bytě a odmítala mi dát klíče. Já zatím platila nájem v podnájmu na Žižkově a počítala každou korunu.

Jednou večer jsem to už nevydržela a zavolala tátovi. „Tati, co mám dělat? Máma mi nechce dát byt.“

Táta si povzdechl. „Terezko, víš, jaká je tvoje máma. Zkus jí dát čas.“

„Ale já už nemám čas! Nemůžu pořád platit dva byty!“

„Možná bys měla zajít za právníkem,“ navrhl opatrně.

Ta myšlenka mě děsila. Soud s vlastní matkou? To přece nejde… Nebo ano?

Další týdny byly peklo. Máma mi nebrala telefony, když jsem přišla ke dveřím, dělala, že není doma. Jednou jsem ji zahlédla z okna kuchyně – seděla u stolu a dívala se do prázdna.

Začala jsem mít výčitky svědomí. Co když má pravdu? Co když ji opravdu vyhazuju z domova? Ale pak jsem si vzpomněla na babičku. „Terezko, ten byt je pro tebe. Chci, abys měla jistotu.“ Její hlas mi zněl v hlavě jako ozvěna.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a šla za právníkem – panem Novákem. Vyslechl mě a řekl: „Podle zákona je byt váš. Pokud maminka odmítá odejít, můžete podat žalobu na vyklizení.“

„Ale to je moje máma…“

Pokrčil rameny: „Někdy jsou rodinné spory ty nejtěžší.“

Doma jsem seděla nad šálkem čaje a přemýšlela. V hlavě mi běžely vzpomínky: máma mě drží za ruku na prvním školním dni, máma mě objímá po rozchodu s Petrem… A teď? Teď jsme dvě cizinky bojující o kus betonu.

Rozhodla jsem se jí napsat dopis:

„Mami,
vím, že je to pro nás obě těžké. Ale ten byt mi babička odkázala proto, abych měla kde bydlet. Nechci tě vyhazovat na ulici – můžeme najít řešení spolu? Prosím tě o klíče nebo alespoň o rozhovor.
Tvoje Tereza“

Odpověď nepřišla.

Začaly mi chodit upomínky za nezaplacený nájem v podnájmu. Peníze docházely. Jednou večer jsem seděla s kamarádkou Lenkou v kavárně na Vinohradech a brečela jí do ramene.

„Proč to dělá? Proč mě tak trestá?“

Lenka mě pohladila po zádech: „Možná se bojí být sama. Nebo žárlí… Třeba jí připadá nespravedlivé, že byt dostalas ty.“

„Ale já bych jí pomohla! Mohla by bydlet se mnou…“

Lenka pokrčila rameny: „Někdy lidi nejsou schopní přijmout pomoc od těch nejbližších.“

Nakonec jsem podala žalobu. Bylo to jako bodnout sama sebe do srdce.

Soudní stání bylo krátké a chladné. Máma tam seděla s právničkou a ani se na mě nepodívala. Soudkyně rozhodla jasně: byt je můj, máma musí odejít do tří měsíců.

Když jsem si šla převzít klíče, našla jsem je ve schránce spolu s krátkým vzkazem: „Doufám, že ti ten byt přinese víc štěstí než mně.“

Stála jsem uprostřed prázdného obýváku a cítila jen prázdno. Vyhrála jsem? Nebo prohrála všechno?

Od té doby jsme s mámou nemluvily. Každý den chodím kolem jejího bývalého pokoje a přemýšlím: Stálo to za to? Může rodina přežít takovou zradu?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší bojovat za své právo, nebo ustoupit kvůli rodině?