Dvacet let manželství a jeden rozchod: Když rodinná povinnost zničí lásku

„Tohle už není život, Jano! Takhle to dál nejde!“ křičel na mě Petr, zatímco jsem v kuchyni zoufale třídila léky jeho matky. Ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. „Péče o maminku je tvoje povinnost! Vždyť jsi mi to slíbila, když jsme se brali!“ Jeho hlas byl plný bolesti i výčitek. V tu chvíli jsem věděla, že jsme na konci cesty.

Když jsme se s Petrem před dvaceti lety brali na radnici v Pardubicích, byla jsem přesvědčená, že spolu zvládneme všechno. On byl můj první velký kluk, já jeho první opravdová láska. Všechno bylo jednoduché – společné víkendy na chalupě, smích našich dětí, večery u televize. Jenže pak přišla nemoc jeho maminky. Paní Věra začala být zapomnětlivá, pak agresivní, nakonec se u ní potvrdila těžká deprese s psychotickými rysy. Petr byl jedináček a jeho otec zemřel už dávno. Zůstali jsme na všechno sami.

První roky jsem se snažila být silná. Přestala jsem chodit do práce, abych mohla být doma a starat se o ni. Děti mi pomáhaly, ale byly ještě malé. Každý den byl stejný: ráno koupání, pak snaha ji přesvědčit, aby snědla aspoň trochu polévky, odpoledne nekonečné rozhovory s psychiatrem a večer strach, že zase uteče z domu nebo si něco udělá. Petr pracoval dlouho do noci v bance a domů chodil unavený. Když jsem si stěžovala, jen mávl rukou: „Vydrž to, Jano. Je to moje máma.“

Jenže já už nemohla. Začala jsem být podrážděná, hádavá, někdy jsem na paní Věru i křičela. Děti se mi začaly vyhýbat. Jednou mě dcera Klára slyšela brečet v koupelně a řekla: „Mami, proč jsi pořád smutná?“ Nevěděla jsem, co jí odpovědět.

Jednoho dne paní Věra rozbila okno a pokusila se utéct ven v noční košili. Volala jsem sanitku a poprvé v životě jsem si přála, aby ji odvezli do léčebny a už ji nikdy nepřivezli zpátky. Když jsem to řekla Petrovi, díval se na mě jako na cizího člověka. „Tohle bys mohla říct o mojí mámě? Po tom všem?“

Začali jsme se hádat každý den. On tvrdil, že rodina drží pohromadě jen tehdy, když se o sebe postaráme sami. Já mu říkala, že už nejsem schopná dál žít v neustálém strachu a napětí. Navrhla jsem domov pro seniory s psychiatrickou péčí. Petr to odmítl: „To bych jí nikdy neudělal! To je jako bych ji odepsal.“

Jednou večer přišel domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Jano, já už s tebou nemůžu žít. Zklamala jsi mě.“ Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Snažila jsem se mu vysvětlit, že už nemám sílu, že potřebuji taky žít svůj život, ale on jen zavrtěl hlavou: „Moje máma je moje rodina. Ty už ne.“

Druhý den si sbalil věci a odešel i s paní Věrou do bytu po babičce. Děti zůstaly se mnou – byly už skoro dospělé a samy viděly, jak moc mě to všechno ničí. První týdny po rozchodu byly peklo. Připadala jsem si jako nejhorší člověk na světě. Volala mi tchyně z nemocnice a nadávala mi do zrůd. Petr mi psal dlouhé zprávy plné výčitek: „Jak můžeš spát s tím vědomím, že jsi nás opustila?“

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu se učila odpouštět sama sobě. Děti mě podporovaly – Klára mi jednou řekla: „Mami, kdybys to neudělala, asi bys skončila v blázinci ty.“ Přesto mě pořád hryzalo svědomí. Vždyť přece rodina má držet pohromadě… Nebo ne?

Teď je to rok od rozvodu. Petr se mnou nemluví, děti ho navštěvují jen občas – prý je pořád zahořklý a unavený. Paní Věra je v léčebně, kam ji nakonec musel dát sám, když zjistil, že péči doma nezvládne ani on.

Každý večer sedím u okna našeho bytu a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem byla jen zbabělá? Kolik toho má člověk obětovat pro rodinu – a kdy už je čas myslet i na sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné zachránit vztah, když vás rodinné povinnosti úplně pohltí?