Dveře, které zůstaly zavřené: Příběh matky na prahu synova života

„Tondo, prosím tě, otevři mi! Vím, že jsi doma, slyším televizi…“ šeptala jsem zoufale do ticha chodby, zatímco mi v ruce chladly koláčky, které jsem v noci pekla jen pro něj. Déšť bubnoval na okno schodiště a já cítila, jak mi s každou minutou těžkne srdce. Byla neděle ráno, den, kdy jsme kdysi společně snídali a smáli se u stolu v našem malém bytě na Žižkově. Teď jsem stála před jeho novým bytem na Proseku a připadala si jako cizinec.

„Mami, nech mě být. Říkal jsem ti, že dneska nemám čas,“ ozvalo se tlumeně za dveřmi. Jeho hlas byl unavený, podrážděný, cizí. Přitiskla jsem čelo ke studenému dřevu a snažila se nevzlykat nahlas.

„Jen jsem ti chtěla přinést něco dobrého… Vím, že máš rád tvarohové koláčky,“ zašeptala jsem. Vzpomněla jsem si na jeho dětský smích, když mi pomáhal s těstem, jak si vždycky ukradl kousek náplně a utíkal s ním do pokoje.

Ticho. Jen šum televize a vzdálený zvuk tramvaje.

Sedla jsem si na schod a koláčky položila vedle sebe. Hlavou mi běžely vzpomínky – jak jsem ho držela poprvé v náručí v porodnici na Bulovce, jak jsme spolu chodili krmit labutě na Vltavu, jak mi jednou v pubertě zabouchl dveře před nosem a křičel, že mě nenávidí. Ale tehdy to byla jen slova. Teď to byla skutečnost.

Kde se to pokazilo? Bylo to tehdy, když jsem se rozvedla s jeho otcem? Nebo když jsem přijala druhou práci, abychom měli na nájem? Nebo snad když jsem mu zakazovala chodit ven s těmi kluky z ulice? Vždycky jsem chtěla jen to nejlepší…

Z myšlenek mě vytrhl zvuk otevírajících se dveří naproti. Paní Novotná vyšla ven s odpadky a krátce se na mě podívala. „Dobrý den, paní Šimková. Čekáte na syna?“ zeptala se opatrně.

„Ano… ale asi nemá čas,“ usmála jsem se nuceně a cítila, jak mi hoří tváře studem.

„To víte, mladí dneska…“ pokrčila rameny a zmizela ve výtahu.

Znovu jsem zkusila zaklepat. „Tondo, prosím tě… aspoň na chvilku. Jen ti to tu nechám.“

„Nech to za dveřmi,“ ozvalo se neosobně.

Položila jsem krabičku na rohožku a chvíli tam ještě stála. Chtěla jsem mu říct tolik věcí – že ho mám pořád ráda, že mi chybí jeho smích, že bych dala cokoliv za to, abychom si mohli znovu povídat jako dřív. Ale slova zůstala uvězněná někde hluboko ve mně.

Když jsem odcházela po schodech dolů, slyšela jsem za sebou cvaknutí zámku. Ohlédla jsem se – dveře byly stále zavřené. Koláčky zmizely. Aspoň něco.

Venku pršelo ještě víc než ráno. Deštník mi vítr obrátil naruby a já se rozplakala přímo na ulici mezi cizími lidmi. Nikdo si mě nevšímal – každý spěchal za svými starostmi.

Doma bylo ticho. Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a dívala se na starou fotku nás dvou z výletu do Krkonoš. Tonda měl tehdy sedm let a smál se na celé kolo. Kde je ten kluk teď? Co jsem udělala špatně?

Telefon mlčel celý den. Večer jsem napsala zprávu: „Mám tě ráda. Kdybys něco potřeboval, jsem tu.“ Odpověď nepřišla.

Další dny plynuly jeden jako druhý – práce v knihovně, nákup v Albertu, krátké rozhovory s kolegyněmi o počasí a politice. Nikdo netušil, jak moc mě bolí ta prázdnota doma.

Jednou večer mi zavolala sestra Jana: „Zase jsi byla za Tondou?“

„Ano… ale neotevřel mi.“

„Musíš mu dát čas,“ řekla tiše. „Možná tě jednou pochopí.“

Ale kolik času ještě zbývá? Kolik nedělí ještě propláču sama?

O měsíc později přišel dopis – bez zpáteční adresy, bez oslovení. Uvnitř byl lístek: „Děkuju za koláčky.“ Nic víc.

Držela jsem ten papírek v ruce a brečela štěstím i smutkem zároveň. Možná je to začátek. Možná ne.

Každý den si kladu otázku: Proč je někdy tak těžké najít cestu zpátky k těm, které milujeme nejvíc? A stojí za to bojovat i tehdy, když už všechny dveře zůstaly zavřené?