Když jsem se naučila říkat ne: Léto u jezera a hranice, které mě zachránily

„Ivano, otevři! To jsme my, tvoje teta Alena a strýc Karel!“ ozývalo se za dveřmi už potřetí tohle dopoledne. Stála jsem v kuchyni, ruce zabořené v těstě na koláč, a v hlavě mi hučelo. Daniel seděl na terase, upřeně zíral na hladinu jezera a předstíral, že neslyší. Věděla jsem, že tohle léto nebude takové, jaké jsme si vysnili.

Když jsme s Danielem loni v zimě koupili tuhle malou chatu u Máchova jezera, byla jsem přesvědčená, že jsme konečně našli místo, kde si odpočineme od pražského shonu, práce a nekonečných rodinných povinností. „Tady budeme jen my dva, klid, voda, lesy. Nikdo nás nebude rušit,“ šeptal mi Daniel do vlasů, když jsme poprvé seděli na verandě a dívali se na zamrzlou hladinu.

Jenže realita byla jiná. První víkend po našem příjezdu se objevila moje máma s taťkou. „Jen na skok, Ivanko, přivezli jsme ti domácí vajíčka a trochu bábovky,“ usmívala se máma a už vybalovala tašky. Druhý den dorazila Danielova sestra Lucie s dětmi. „Tady je to tak krásné! Můžeme tu přespat? Děti se těší na koupání.“

A pak už to šlo ráz na ráz. Každý den někdo. Teta Alena s Karlem, bratránek Honza s přítelkyní, dokonce i sousedka z Prahy, paní Novotná, která „náhodou“ jela kolem. Všichni chtěli ochutnat náš klid, posedět na terase, vykoupat se v jezeře, sníst naše jídlo a vypít naše víno. A já? Já jsem vařila, pekla, uklízela, smála se a poslouchala nekonečné rady o tom, jak bych měla žít, vychovávat děti (které nemáme), nebo jak správně natřít plot.

Jednoho večera, když už jsem byla vyčerpaná a Daniel se mnou skoro nemluvil, protože byl naštvaný na celý svět, jsem seděla na schodech před chatou a brečela. Slyšela jsem, jak se za mnou otevřely dveře.

„Ivano, co se děje?“ zeptala se mě máma. „Vždyť máš všechno, co jsi chtěla. Chatu, manžela, krásné léto. Proč jsi smutná?“

Chtěla jsem jí říct, že mám pocit, že mi někdo ukradl můj život. Že jsem jen služka ve vlastním domě. Že už nemůžu dál. Ale místo toho jsem jen zavrtěla hlavou a šla si umýt obličej.

Další den jsem se rozhodla, že to takhle dál nejde. Sedla jsem si s Danielem na terasu a řekla mu: „Musíme si nastavit hranice. Tohle není dovolená, to je otročina. Já už nemůžu.“

Daniel se na mě podíval a poprvé za dlouhou dobu se usmál. „Já taky ne. Ale jak to uděláme? Vždyť jsou to naši blízcí.“

„Musíme jim říct, že potřebujeme čas pro sebe. Že návštěvy jen po domluvě. Že nejsme hotel. A hlavně – že když řekneme ne, tak to znamená ne.“

Bylo to těžší, než jsem čekala. Když jsem mámě po telefonu řekla, že tento víkend nemůžou přijet, protože chceme být sami, urazila se. „Tak dobře, když už nás nechcete, tak my se vnucovat nebudeme,“ řekla dotčeně. Danielova sestra Lucie mi napsala dlouhou SMS, že děti byly zklamané a že prý jsme se změnili.

Ale já jsem poprvé po dlouhé době cítila úlevu. Seděli jsme s Danielem na molu, nohy ve vodě, a mlčeli. Bylo slyšet jen šplouchání vln a zpěv ptáků. Najednou jsem měla pocit, že jsem zase sama sebou.

Samozřejmě, že to nebylo hned jednoduché. Teta Alena se ještě několikrát pokusila „náhodou“ zastavit, ale když jsem jí otevřela dveře jen na škvírku a řekla: „Promiňte, dneska máme s Danielem den pro sebe,“ pochopila. Někteří příbuzní se na mě zlobí dodnes. Máma mi občas vyčítá, že jsem sobecká. Ale já už vím, že když nebudu chránit svůj prostor a svůj čas, nikdo jiný to za mě neudělá.

Jednou večer jsme s Danielem seděli u ohně a on mi řekl: „Víš, Ivano, mám tě radši než kdy dřív. Jsi statečná. A já jsem rád, že jsi mě naučila říkat ne.“

Usmála jsem se a poprvé po dlouhé době jsem byla opravdu šťastná. Možná jsem přišla o pár iluzí a některé vztahy už nejsou tak vřelé jako dřív. Ale získala jsem zpátky sama sebe.

Někdy si říkám: Proč je pro nás Čechy tak těžké říct ne? Proč máme pocit, že musíme pořád všem vyhovět? Co byste udělali vy na mém místě?