Když se minulost vrací: Setkání s bývalou tchyní u šálku čaje

„Martino, prosím tě, přijď ke mně na čaj. Už je to dlouho, co jsme spolu mluvily. Chybíš mi.“ Její hlas zněl naléhavěji, než jsem kdy slyšela. Stála jsem v předsíni svého bytu na Žižkově, v ruce mobil, a nevěděla, co říct. Byla to paní Novotná – moje bývalá tchyně. Po rozvodu s Petrem jsme se vídaly jen náhodou na ulici nebo na rodinných oslavách, kde jsme si vyměnily pár zdvořilostních vět. Teď mě zve na čaj? Proč právě teď?

Celý den jsem o tom přemýšlela. Vzpomínky na společné nedělní obědy, na její kritické poznámky k mému vaření i na chvíle, kdy mě objala, když jsem přišla o práci. Po rozvodu se mezi námi rozprostřelo ticho. Petr odešel za jinou a já zůstala sama s dcerou Klárkou. Paní Novotná tehdy stála za svým synem – aspoň jsem si to myslela. Ale teď? Co se změnilo?

Nakonec jsem se rozhodla přijít. Když jsem zazvonila u jejího bytu v paneláku na Proseku, otevřela mi s úsměvem, který byl trochu nejistý. „Martinko, pojď dál,“ řekla a objala mě. Voněla stejně jako dřív – po levanduli a pečeném mase.

V kuchyni už stál připravený čaj a talířek s bábovkou. Sedly jsme si naproti sobě a chvíli bylo ticho. Slyšela jsem tikání hodin a tlumený zvuk televize z vedlejšího pokoje.

„Víš, dlouho jsem přemýšlela, jestli ti mám zavolat,“ začala tiše. „Ale poslední dobou… cítím se sama. Petr je pořád pryč, jeho nová žena mě moc nemusí a Klárka… chybí mi.“

Překvapilo mě to. „Myslela jsem, že jste s Petrem pořád v kontaktu,“ řekla jsem opatrně.

Zavrtěla hlavou. „On má svůj život. A já… možná jsem ti kdysi ublížila víc, než jsem chtěla.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty drobné šarvátky – jak mi vyčítala, že Klárka má špinavé boty, že neumím pořádně vařit svíčkovou, že Petr je unavený z práce kvůli mně. Vždycky jsem měla pocit, že jí nejsem dost dobrá.

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ zeptala jsem se.

Sklopila oči. „Byla jsem pyšná. A taky jsem měla strach, že tě ztratím úplně. Ale teď… když už nemám nikoho blízkého…“

Najednou jsem cítila zvláštní směs lítosti a hněvu. Tolik let jsme mohly být blíž, kdybychom si dokázaly říct pravdu.

„Víš, paní Novotná… já taky nebyla dokonalá snacha,“ přiznala jsem tiše. „Někdy jsem byla protivná a uzavřená. Ale po rozvodu… měla jsem pocit, že jste mě odepsala.“

Podívala se na mě se slzami v očích. „Nechtěla jsem tě ztratit. Jen jsem nevěděla jak dál.“

Seděly jsme tam dlouho a povídaly si o všem možném – o Klárce, o Petrově nové rodině, o tom, jak je těžké být sám v paneláku plném cizích lidí. Najednou jsme nebyly tchyně a snacha, ale dvě ženy, které přišly o něco důležitého a teď hledají cestu zpátky.

Když jsem odcházela, objala mě pevněji než kdy dřív. „Přijdeš zase?“ zeptala se nesměle.

Usmála jsem se. „Ráda.“

Cestou domů jsem přemýšlela nad tím, kolik věcí jsme si nikdy neřekly – kolik bolesti jsme si mohly ušetřit, kdybychom byly upřímnější. Možná je ještě čas něco napravit.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké odpustit? A proč čekáme až na samotu nebo stáří, abychom si přiznali vlastní chyby? Co byste udělali vy na mém místě?