Mezi dvěma ohni: Jak jsem hledal klid v rodinné bouři

„Petr, už zase jsi nic neudělal s tou lednicí! Kolikrát ti to mám říkat?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který ve mně vždycky spustil vlnu úzkosti. Moje žena Jana stála u dřezu, ruce v bok, oči plné výčitek. Věděl jsem, že to není jen o lednici. Bylo to o všem, co se za poslední měsíce nahromadilo – nevyřčené stížnosti, drobné křivdy, únava z každodenního kolotoče. A do toho všeho její matka, paní Věra, která u nás bydlela už třetí měsíc kvůli rekonvalescenci po operaci kyčle.

„Jano, dneska jsem měl v práci přesčasy…“ začal jsem omluvně, ale ona mě přerušila: „Vždycky máš nějakou výmluvu! Maminka má pravdu, nikdy na nic nemyslíš.“

V tu chvíli jsem měl chuť odejít. Jenže kam? Do ložnice, kde paní Věra sledovala televizi a kde bych slyšel její tiché komentáře: „To za mého Karla by se nestalo…“ Nebo ven do deště, kde bych mohl aspoň na chvíli zapomenout na dusno doma?

Sedl jsem si na kraj postele a hlavu složil do dlaní. Vzpomněl jsem si na slova svého dědečka: „Když nevíš kudy kam, modli se.“ Nikdy jsem nebyl fanatik, ale v poslední době jsem se k modlitbě vracel čím dál častěji. Ne proto, že bych čekal zázrak – spíš proto, že jsem potřeboval chvíli ticha a naděje.

„Bože, dej mi sílu to zvládnout. Dej mi trpělivost s Janou i s její mámou. A hlavně – dej mi klid v duši,“ šeptal jsem do tmy.

Druhý den ráno jsem se snažil být vstřícný. Uvařil jsem kávu pro všechny tři a přinesl ji do kuchyně. Paní Věra se na mě podívala přes brýle: „To je poprvé za tři týdny, co jsi nám něco připravil.“ Jana jen mlčky usrkla a dál listovala mobilem.

V práci jsem byl jako tělo bez duše. Kolega Tomáš si všiml mého rozpoložení: „Hele, Petře, co se děje? Jsi poslední dobou jak přejetý.“ Chvíli jsem váhal, ale pak jsem mu všechno vyklopil. O tom, jak se cítím mezi dvěma ohni, jak mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrý – ani pro Janu, ani pro její matku.

Tomáš pokýval hlavou: „Víš co? Moje žena byla taky jednou na mě naštvaná kvůli tchyni. Ale já jí řekl na rovinu, že potřebuju taky trochu klidu. Zkus si s Janou promluvit bez výčitek.“

Večer jsem sebral odvahu. Když paní Věra usnula u televize, sedl jsem si k Janě do obýváku. „Jano, můžeme si promluvit?“ začal jsem opatrně.

„O čem zase?“ povzdechla si.

„O nás. O tom, jak se poslední dobou cítím. Mám pocit, že už nejsem tvůj partner, ale jen někdo, koho musíš pořád opravovat a kritizovat.“

Chvíli bylo ticho. Pak Jana sklopila oči: „Promiň… Já vím, že to není fér. Jenže mám teď tolik starostí s mámou a bojím se, že to nezvládnu.“

Poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili upřímně. Řekla mi o svém strachu z budoucnosti, o tom, jak ji tíží odpovědnost za matku i naši rodinu. Já jí řekl o svém pocitu osamění a bezmoci.

Začali jsme spolu večer chodit na krátké procházky – jen my dva. Povídali jsme si o všem možném i nemožném. Modlitba mi pomáhala najít v sobě klid a trpělivost – ne proto, abych změnil druhé, ale abych dokázal přijmout situaci takovou, jaká je.

Jednou večer přišla za mnou paní Věra sama od sebe: „Petře… já vím, že to se mnou nemáš lehké. Ale děkuju ti, že to se mnou vydržíš.“ Bylo to poprvé, co mi něco takového řekla.

Po třech měsících se paní Věra mohla vrátit domů. S Janou jsme si slíbili, že budeme víc mluvit o svých pocitech a nenecháme mezi sebe vstoupit mlčení a výčitky.

Někdy večer sedím v tichu a přemýšlím: Co by se stalo, kdybych tenkrát utekl? Kdybych místo modlitby zvolil útěk nebo hněv? Možná bych přišel o všechno důležité…

Máte někdy pocit, že jste mezi dvěma ohni? Co vám pomáhá najít klid uprostřed rodinných bouří?