Mezi dvěma ohni: Když musíte volit mezi matkou a manželkou

„Tohle už dál nesnesu, Tomáši! Buď ona, nebo já!“ hlas mé ženy Lucie se rozléhal kuchyní jako hrom. Stál jsem uprostřed našeho malého bytu v Brně, v ruce hrnek s vychladlým čajem, a cítil, jak mi srdce buší až v krku. Moje matka, paní Novotná, seděla u stolu s rukama složenýma v klíně a pohledem, který by dokázal rozseknout kámen.

„Lucie, prosím tě, uklidni se…“ začal jsem tiše, ale ona mě přerušila: „Ne! Už mě nebaví, jak se do všeho plete. Každý den tu je, kritizuje mě, říká mi, jak mám vychovávat našeho Filípka… Já už to nezvládám!“

Matka se narovnala. „Já jen chci pro svého vnuka to nejlepší. A ty bys měla být ráda za rady zkušenější ženy.“

„Tohle nejsou rady, to je šikana!“ vykřikla Lucie a slzy jí stékaly po tvářích.

Stál jsem tam jako přikovaný. V hlavě mi vířily vzpomínky na dětství – na mámu, která mě sama vychovala poté, co táta odešel za jinou. Byla pro mě vším. Ale teď tu byla Lucie a náš syn. Měl jsem pocit, že mě někdo roztrhne vejpůl.

„Mami…“ začal jsem opatrně, „možná bys mohla… trochu ubrat. Lucie má pravdu, je to náš domov.“

Matka se na mě podívala s takovým zklamáním, že jsem měl chuť zmizet. „Takže ty se postavíš proti vlastní matce? Po všem, co jsem pro tebe udělala?“

Lucie se rozplakala ještě víc. „Vidíš? Nikdy to nebude jinak! Vždycky budeš její malý chlapeček!“

V tu chvíli jsem měl chuť utéct z bytu a už se nikdy nevrátit. Ale Filípek seděl v dětském pokoji a stavěl si z lega hrad – jeho smích byl jediným světlem v té tmě.

Ten večer jsem seděl na balkoně a kouřil jednu cigaretu za druhou. Přemýšlel jsem o tom, kde se to všechno pokazilo. Když jsme se s Lucií brali, máma byla šťastná – aspoň jsem si to myslel. Ale po narození Filípka začala chodit častěji, radit, pomáhat… A Lucie to brala jako útok na svou mateřskou roli.

Druhý den ráno byla v bytě ledová atmosféra. Lucie mlčela a matka odjela domů dřív než obvykle. Filípek se mě ptal: „Tati, proč je maminka smutná?“ Nevěděl jsem, co mu říct.

V práci jsem byl duchem nepřítomný. Kolega Petr si toho všiml: „Co je s tebou? Vypadáš jak po pohřbu.“ Povzdechl jsem si a popsal mu situaci.

„Hele,“ řekl Petr, „moje máma byla stejná. Musel jsem jí jednou říct dost. Jinak bych přišel o ženu i děti.“

Ale jak říct „dost“ ženě, která pro mě znamenala celý svět? Která mi dávala lásku i ve chvílích, kdy nikdo jiný nebyl?

Večer jsem si sedl k Lucii na gauč. „Luci… já vím, že je to těžké. Ale ona je prostě taková. Neumí být sama.“

Lucie se na mě podívala s očima plnýma bolesti: „A co já? Já mám být sama? Ty jsi pořád mezi námi dvěma. Nikdy nejsi úplně se mnou.“

Mlčel jsem. Měla pravdu.

Další dny byly jako na houpačce. Matka volala každý den – někdy i několikrát – a ptala se na Filípka, na Lucii, na mě. Lucie byla čím dál uzavřenější. Jednou večer sbalila pár věcí a řekla: „Odjíždím k mamce. Potřebuju si to promyslet.“

Zůstal jsem s Filípkem sám. Najednou mi došlo, že můžu přijít o všechno – o ženu i o syna.

Zavolal jsem matce a poprosil ji, aby přijela. Seděli jsme spolu v kuchyni a já jí všechno řekl – o Luciiných pocitech, o svém strachu i o tom, že už to takhle dál nejde.

Matka mlčela dlouho. Pak řekla: „Já tě nechci ztratit, Tomáši. Ale musíš být hlavně manžel a otec. Já už svůj život prožila.“

Poprvé za dlouhou dobu jsem ji objal a oba jsme plakali.

Když se Lucie vrátila domů, čekal jsem ji s kyticí růží a omluvou na rtech. Řekl jsem jí všechno – o svém strachu být špatným synem i špatným manželem.

„Chci být s tebou,“ řekla tiše Lucie. „Ale musíš mi dát pocit, že jsme rodina my dva – ne ty a tvoje máma.“

Od té doby jsme nastavili jasná pravidla – návštěvy jen po domluvě, žádné nevyžádané rady. Bylo to těžké pro všechny, ale začali jsme znovu hledat rovnováhu.

Někdy večer přemýšlím: Je možné být dobrým synem i dobrým manželem? Nebo musíme vždycky někoho zklamat? Co byste udělali vy na mém místě?