Pozdní mateřství a cena za lásku: Příběh jedné rozmazlenosti

„Mami, kde je moje snídaně? Říkalas, že dneska uděláš lívance!“ Tomášův hlas se rozléhá bytem ještě dřív, než stihnu otevřít oči. Je sobota ráno, venku prší a já mám pocit, že mi někdo na hrudi sedí. Nechci vstávat. Nechci čelit dalšímu dni, kdy budu sloužit vlastnímu synovi. Ale vstanu. Jako vždycky.

„Tomáši, je ti dvacet tři. Mohl by sis něco udělat sám,“ odpovím tiše, ale vím, že to nemá cenu. Tomáš už sedí u stolu, mobil v ruce, ani se na mě nepodívá. „Jsem unavený, mami. Měl jsem těžký týden,“ zabručí a já už míchám těsto na lívance. V hlavě mi běží vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsem mu chtěla dát všechno, co jsem sama neměla.

Když mi bylo čtyřicet a zjistila jsem, že čekám dítě, byla jsem nejšťastnější žena v Praze. S manželem Petrem jsme se snažili dlouho – deset let neúspěšných pokusů, slz a ticha mezi námi. Když se Tomáš narodil, byl pro nás zázrak. A já jsem si slíbila, že nikdy nebude trpět tak jako já v dětství. Žádné zákazy, žádné tvrdé tresty. Jen láska a pochopení.

Jenže láska bez hranic je jako řeka bez břehů – zaplaví všechno kolem. Tomáš nikdy nemusel čekat. Nikdy nemusel prosit. Všechno dostal hned – nové kolo, když si ho přál; mobil, když ho měli spolužáci; peníze na výlet do Chorvatska s kamarády. Když přišel domů s trojkou z matematiky, utěšovala jsem ho místo toho, abych mu vysvětlila důsledky.

Petr mě varoval: „Ivano, rozmazluješ ho. Musí znát hranice.“ Já ho neposlouchala. „Je to naše jediné dítě,“ říkala jsem pořád dokola. „Chci mu dát všechno.“

Teď sedím v kuchyni a sleduji svého dospělého syna, jak si objednává nové boty přes internet za moje peníze. Petr už to nevydržel a odstěhoval se před dvěma lety. Prý už nemůže žít v domě, kde je všechno podřízené Tomášovi. Prý jsem zničila naši rodinu svojí slabostí.

Možná má pravdu.

„Mami, potřebuju dvě stovky na večer,“ ozve se Tomáš znovu. „A taky bych potřeboval vyprat košile.“

„Tomáši, proč si nezkusíš najít brigádu? Vždyť už nejsi dítě,“ pokusím se o odpor.

„Proč bych měl? Vždyť ty máš peníze! A brigáda je pod mojí úroveň,“ odsekne a já cítím bodnutí v srdci.

Vzpomenu si na svoji mámu – přísnou ženu z Ostravy, která mě nikdy nepochválila a vždycky chtěla víc. Chtěla jsem být jiná. Chtěla jsem být lepší matka.

Ale co když jsem byla jen slabá?

Večer sedím sama v obýváku a dívám se na staré fotky. Tomáš jako malý kluk – usměvavý, šťastný, s očima plnýma důvěry. Kde se to pokazilo? Kdy se z něj stal člověk, který neumí poděkovat ani za večeři?

Petr mi občas volá. „Ivano, musíš mu nastavit pravidla. Jinak tě zničí.“ Ale já nevím jak. Bojím se jeho hněvu i jeho slz.

Jednou večer přijde Tomáš domů opilý. Rozbil dveře od koupelny a křičel na mě: „Kdybys mě měla radši, dalas mi víc peněz! Všichni moji kámoši mají lepší život!“ Ten večer jsem poprvé pocítila strach ze svého vlastního dítěte.

Začala jsem chodit k psycholožce. „Musíte začít myslet i na sebe,“ říká mi paní doktorka Novotná. „Jinak skončíte zlomená.“ Ale jak mám myslet na sebe, když celý můj život byl jen pro něj?

Jednoho dne přijde Tomáš domů a oznámí mi: „Odcházím bydlet ke kamarádovi.“ Čekám úlevu – místo toho cítím prázdnotu a vinu. Co když jsem ho opravdu pokazila? Co když už nikdy nebude šťastný?

Začínám pomalu žít svůj život – chodím na procházky do Stromovky, čtu knihy, občas zajdu s kamarádkou na kávu do Café Louvre. Ale pokaždé když zazvoní telefon a vidím Tomášovo jméno, sevře se mi žaludek.

Jednou mi zavolá v noci: „Mami, můžu se vrátit domů? Nemám kde spát.“ Přijdu pro něj do centra Prahy – je promoklý a zoufalý. Objímám ho a cítím slzy na tváři.

„Tomáši,“ říkám tiše v autě cestou domů, „musíme něco změnit. Takhle už to dál nejde.“

Mlčíme celou cestu.

Dnes je to půl roku od té noci. Tomáš si našel práci v supermarketu a platí mi nájem za pokoj. Není to jednoduché – hádáme se často, někdy brečím do polštáře. Ale poprvé mám pocit, že jsme oba na cestě k lepšímu životu.

Někdy si říkám: Bylo by to jiné, kdybych byla mladší? Kdybych měla víc sil říct ne? Nebo je rozmazlenost prostě daň za pozdní mateřství?

Co myslíte vy? Dá se vůbec napravit chyba, kterou člověk udělá z lásky?