Čtyři roky ticha: Když jsem konečně požádala o pomoc

„Petr, už to dál nejde! Já už nemůžu být jediná, kdo platí nájem, jídlo, školku pro Aničku…“ vyhrkla jsem dnes ráno, když jsem se v kuchyni opírala o studenou linku a ruce se mi třásly. Petr seděl u stolu, v ruce hrnek s kafem, a díval se na mě tím svým unaveným pohledem. „Vždyť já chodím do práce,“ zamumlal a sklopil oči.

Tohle je naše realita už čtyři roky. Když jsme se poznali, byla jsem přesvědčená, že Petr je ten pravý. Měl za sebou rozvod, dítě z předchozího manželství a spoustu bolesti. Přistěhoval se ke mně do paneláku v Holešovicích, kde jsem měla malý byt po babičce. Tehdy jsem si říkala: „Pomůžu mu postavit se na nohy.“ Jenže místo toho jsem se sama začala propadat do dluhů.

Petr sice chodil do práce – dělal skladníka v jednom velkém e-shopu na Zličíně – ale peníze z výplaty mizely neznámo kam. Prý alimenty na malého Tomáška, prý splátky za staré dluhy. Ale nikdy mi neukázal výpis z účtu, nikdy mi neřekl přesně, kolik vydělává. Já platila všechno: nájem, energie, jídlo, školku pro naši Aničku, která se nám narodila před třemi lety.

Moje máma mi pořád říkala: „Lucko, takhle to nejde. On tě jen využívá.“ Ale já ji nechtěla poslouchat. Věřila jsem, že Petr je jen v těžké životní situaci a že se to časem zlepší. Jenže čas plynul a nic se neměnilo. Naopak – začala jsem si půjčovat peníze od kamarádek, abychom měli na jídlo. V práci v bance jsem musela brát přesčasy a domů jsem chodila vyčerpaná.

Jednou večer jsem slyšela, jak Petr telefonuje s bývalou ženou. „Nemůžu ti dát víc peněz, nemám,“ říkal tiše. Když jsem se ho pak zeptala, proč mi nikdy nepomůže s domácností, jen pokrčil rameny: „Já prostě nemám z čeho.“

Začala jsem být zoufalá. Každý měsíc jsem počítala poslední koruny a přemýšlela, co ještě můžu prodat na bazaru. Moje kamarádka Jana mi jednou řekla: „Proč si to necháš líbit? Vždyť ty jsi ta silná!“ Ale já se bála – bála jsem se být sama, bála jsem se rozbít rodinu kvůli Aničce.

Dnes ráno to ale prasklo. Když Petr zase přišel domů bez peněz a já zjistila, že mi nezbylo ani na rohlíky k večeři, něco ve mně prasklo. „Petr, potřebuju od tebe peníze! Aspoň něco! Nemůžu to táhnout sama!“ vykřikla jsem zoufale.

Petr se na mě podíval a v očích měl slzy – poprvé za ty roky. „Já nevím, jak ti mám pomoct… Já už ani nevím, kdo jsem,“ zašeptal.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme oba ztracení. Že čtyři roky ticha a potlačované bolesti nás oba změnily. Že už nejsem ta Lucka plná naděje a on není ten muž, kterého jsem milovala.

Večer jsme seděli v obýváku a mlčeli. Anička spala ve svém pokojíčku a já přemýšlela, co bude dál. Mám odejít? Mám mu dát ještě šanci? Nebo mám konečně začít žít i pro sebe?

„Lucko,“ řekl najednou Petr tiše, „já tě nechci ztratit. Ale nevím, jestli to umím změnit.“

Dívala jsem se na něj a cítila směs lítosti, vzteku i úlevy. Možná je čas přestat zachraňovat druhé a začít zachraňovat sebe.

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší bojovat za rodinu za každou cenu, nebo si konečně přiznat pravdu a odejít?