Děti nejsou květiny, které stačí zalévat: Příběh o sesterské zradě a rodinné bolesti

„Myslíš si, že děti vyrostou samy od sebe? Že stačí, když jim dáš najíst a pustíš televizi?“ křičela jsem na Hanu, až se mi třásl hlas. Stála přede mnou v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě, ruce založené na prsou, oči tvrdé jako sklo. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, ale v tomhle bytě bylo dusno jako před bouřkou.

„Co si to dovoluješ? To jsou moje děti!“ odsekla Hana a já viděla, jak se jí v koutku oka leskne slza. Ale rychle ji setřela. „Ty máš co mluvit, když sama žádné nemáš.“

Tohle bodlo. Vždycky věděla, kam udeřit. Ale tentokrát jsem nemohla mlčet. Už několik měsíců jsem pozorovala, jak její dvojčata – malý Tomášek a Klárka – chodí do školy špinaví, s kruhy pod očima, hladoví. Učitelka mi volala, protože Hana nezvedala telefon. „Paní Novotná, děti jsou poslední dobou smutné a unavené. Nevíte, co se doma děje?“ ptala se mě tiše do sluchátka.

Věděla jsem to moc dobře. Hana byla poslední rok jako vyměněná. Po rozvodu s Petrem začala chodit s nějakým Radkem, který byl pořád někde v hospodě nebo na automatech. Doma byl nepořádek, lednice prázdná a děti často samy doma do večera. Když jsem přišla na návštěvu, Tomášek mě objal a šeptal: „Teto, máma zase spí.“

Jednou jsem přišla neohlášeně. Klárka seděla na zemi v pyžamu a skládala puzzle. Bylo půl třetí odpoledne. Hana ležela v ložnici, okno otevřené dokořán, cigaretový kouř visel ve vzduchu. „Co tu chceš?“ zamumlala rozespale.

„Hano, tohle už nejde,“ řekla jsem jí tehdy tiše. „Děti potřebují víc než jen střechu nad hlavou.“

„A co mám dělat? Myslíš si, že je to jednoduchý? Petr mi neplatí alimenty, práce nikde… Radek aspoň něco přinese domů.“

Jenže Radek přinášel hlavně problémy. Jednou večer volala Klárka: „Teto, máma brečí a Radek křičí.“ Běžela jsem k nim přes celé sídliště. Našla jsem Hanu s rozbitým rtem a děti schoulené pod stolem.

Začala jsem si psát deník. Každý den jsem zaznamenávala, co jsem viděla a slyšela. Nevěděla jsem, co dělat – zavolat sociálku? Promluvit s Hanou znovu? Máma mi říkala: „Nerozbíjej rodinu. To se mezi sestrami nedělá.“ Ale já už nemohla dál přihlížet.

Jednoho dne jsem Hanu našla sedět na balkoně s lahví vína v ruce. „Všechno je to tvoje vina,“ zasyčela na mě. „Kdybys mi pomohla víc…“

„Pomáhám ti pořád! Ale ty nechceš slyšet pravdu!“ vybuchla jsem.

Děti byly čím dál uzavřenější. Tomášek přestal mluvit ve škole úplně. Klárka měla modřiny na rukou – prý spadla na hřišti. Učitelka mi řekla: „Musíme to řešit oficiálně.“

Ta noc před rozhodnutím byla nejdelší v mém životě. Seděla jsem u okna a dívala se na světla Prahy. V hlavě mi zněla slova mámy: „Rodina je všechno.“ Ale co když rodina ubližuje těm nejzranitelnějším?

Druhý den ráno jsem zavolala na OSPOD. Ruce se mi třásly tak, že jsem málem upustila telefon. Popsala jsem všechno – špínu, hlad, hádky, modřiny.

Hana na mě od té doby nemluví. Máma mě proklíná: „Zničila jsi nám rodinu.“ Ale děti jsou teď u pěstounů a já je můžu navštěvovat. Tomášek se zase směje a Klárka mi kreslí obrázky.

Někdy v noci nemůžu spát a ptám se sama sebe: Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem jen zradila vlastní krev? Co byste udělali vy na mém místě?