„Dost už! Chci žít svůj život“ – Vyznání ženy po 35 letech manželství

„Ludmilo, kde je večeře?“ ozvalo se z obýváku hlasem, který už dávno ztratil jakoukoli něhu. Stála jsem v kuchyni, ruce mi vibrovaly nad hrncem bramborové polévky. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už ani nevím, kdy naposledy jsem slyšela své jméno vyslovené s láskou. Všechno v našem domě bylo rutina: večeře v šest, televize v sedm, ticho v osm. A já – neviditelná, tichá, poslušná Ludmila.

„Za chvíli to bude,“ odpověděla jsem automaticky. Ale v hlavě mi hučelo: Proč? Proč pořád jen čekám, až někdo něco bude chtít? Kde jsem já? Kde jsou moje sny?

Když jsem si sedla ke stolu naproti Karlovi, mému muži, díval se na mě přes brýle s výrazem, který říkal: „Zase jsi něco udělala špatně.“ Polévka byla moc slaná. Jako vždycky. „Nemůžeš si dát víc pozor?“ povzdechl si a já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá známý studený pocit. Už ani nevím, kdy jsme spolu naposledy mluvili o něčem jiném než o tom, co je potřeba udělat doma nebo na zahradě.

Naše děti – Petra a Tomáš – už dávno odešly z domu. Petra žije v Brně, Tomáš v Praze. Volají mi jednou za měsíc, někdy i méně. Když přijedou na návštěvu, je to jako návštěva u cizích lidí. Karlovi se vyhýbají, mě litují. „Mami, proč s tátou pořád jsi?“ zeptala se mě Petra naposledy, když jsme spolu seděly na lavičce před domem. „Protože… protože už to tak prostě je,“ odpověděla jsem tehdy a sama sobě jsem nevěřila.

Ale dnes večer bylo něco jinak. Když jsem uklízela stůl a slyšela Karla bručet u televize, najednou jsem pocítila vztek. Ne ten tichý, co mě roky dusil, ale opravdový vztek. Proč bych měla být jen stínem ve vlastním domě? Proč bych měla čekat na jeho svolení ke štěstí?

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny ty roky: svatba v malém kostelíku na Vysočině, první byt v paneláku na Jižním Městě, narození dětí… A pak postupné vytrácení radosti. Karlova práce byla vždycky důležitější než já. Jeho koníčky byly důležitější než moje potřeby. Když jsem chtěla jít na kurz keramiky, vysmál se mi: „Na co ti to bude? Stejně to neumíš.“ Když jsem navrhla dovolenou u moře, mávl rukou: „To je zbytečný luxus.“

Ráno jsem vstala dřív než obvykle. Udělala jsem si silnou kávu a sedla si ke kuchyňskému stolu s papírem a tužkou. Začala jsem psát dopis – ne Karlovi, ale sobě. Psala jsem o tom, co chci: chci být slyšet, chci být vidět, chci být šťastná. Chci žít svůj život.

Když Karel přišel do kuchyně a uviděl mě s dopisem v ruce, zamračil se: „Co to zase píšeš?“ Podívala jsem se mu do očí a poprvé po letech řekla nahlas: „Chci rozvod.“

Nastalo ticho tak hluboké, že byste slyšeli spadnout špendlík. Karel chvíli mlčel a pak vybuchl: „Po tolika letech? Zbláznila ses? Kdo tě bude chtít? Co řeknou lidi?“

„Nevím,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. „Ale už nemůžu dál žít takhle.“

Následující týdny byly peklo. Karel mě ignoroval nebo na mě křičel. Volal Petře i Tomášovi a snažil se je přesvědčit, že jsem se zbláznila. Petra přijela hned druhý den.

„Mami… jsi si jistá?“ ptala se mě opatrně.

„Jsem,“ řekla jsem a poprvé za dlouhou dobu cítila klid.

Tomáš byl zdrženlivější: „Tati to vezme těžce…“

„Já vím,“ přikývla jsem. „Ale já už nemůžu být jen jeho stín.“

Začaly nekonečné návštěvy u právníka, papírování, rozhovory s rodinou i sousedy. Někteří mě litovali, jiní odsuzovali: „V tvým věku? To už máš vydržet.“ Ale já věděla své.

Poprvé po letech jsem začala chodit na procházky do parku bez strachu z výčitek. Přihlásila jsem se do kurzu keramiky – a zjistila, že mě to opravdu baví. Začala jsem si psát deník a každý den si připomínala: mám právo být šťastná.

Jednou večer mi Petra zavolala: „Mami… jsi šťastná?“

Chvíli jsem mlčela a pak řekla: „Nevím ještě úplně jistě. Ale poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že žiju.“

Dnes sedím u okna svého malého bytu na okraji Prahy a dívám se na západ slunce. Vím, že cesta bude ještě dlouhá a plná strachu i nejistoty. Ale už nejsem jen stínem ve vlastním životě.

Někdy se ptám sama sebe: Proč jsme my ženy tak dlouho ochotné zapomínat na sebe kvůli druhým? A je někdy opravdu pozdě začít znovu?