Dům, který není domovem: Když rodina překračuje hranice

„To snad nemyslíš vážně, Jitko! Zase jsi nechala otevřenou branku a pes utekl k sousedům!“ křičím přes dvůr, zatímco v ruce svírám klíče od domu, který už dávno není mým útočištěm. Jitka, sestřenice z matčiny strany, se na mě jen otráveně podívá a mávne rukou. „No tak, Lucko, vždyť je to jen pes. A vůbec, proč jsi tak protivná? Jsme přece rodina.“

Rodina. To slovo ve mně v posledních měsících vyvolává spíš úzkost než útěchu. Od chvíle, kdy mi během jediného roku zemřeli oba rodiče – nejdřív táta na infarkt, pak máma po dlouhé nemoci – a krátce nato tragicky i můj mladší bratr Petr při autonehodě, se všechno změnilo. Babička to už nevydržela a odešla za nimi. Zůstala jsem sama. A s tím přišlo i dědictví: tři domy v různých částech Prahy a jeden na chalupě v Orlických horách.

Myslela jsem, že mi jejich blízkost pomůže. Že v těch zdech najdu kousek minulosti, bezpečí, možná i odpovědi na otázky, které mi po smrti všech zůstaly v hlavě. Ale místo toho se z těch domů staly terče pro příbuzné, kteří si je začali přivlastňovat. Nejhorší byla právě Jitka. S klíči od chalupy přijela kdykoli se jí zachtělo – s partou kamarádů, dětmi, někdy i s novým přítelem. Všude nepořádek, rozbité skleničky, špinavé povlečení. Nikdy se nezeptala, nikdy neuklidila.

Jednou jsem přijela na chalupu neohlášeně. V kuchyni seděla Jitka s kamarádkou a popíjely víno. „Ahoj Lucko! Přijedeš častěji? Je tu fakt super,“ smála se její kamarádka a ani nevstala. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Místo toho jsem jen tiše prošla kolem nich do pokoje, kde ještě voněla babiččina levandule. Tam jsem se rozplakala.

V Praze to nebylo lepší. Strejda Milan si z bytu po tátovi udělal kancelář pro svou stavební firmu. „Vždyť to tu stejně chátrá,“ řekl mi jednou do telefonu. „Aspoň to má nějaký smysl.“ Teta Alena zase pořádala v bytě po mámě rodinné oslavy – bez mého vědomí. O všem jsem se dozvídala až zpětně: rozbitý lustr, fleky od vína na koberci, zmizelý obraz po dědovi.

Snažila jsem se jim to vysvětlit. „Tohle jsou moje domovy! Ne hotely nebo klubovny!“ Ale vždycky jsem narazila na nepochopení nebo výčitky: „Jsi lakomá! Rodina si má pomáhat! Co by za to jiní dali?“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem jezdit na chalupu i do bytů v Praze. Všude jsem cítila jejich přítomnost – cizí věci, cizí pachy, cizí smích. Jenže když jsem doma seděla sama v panelákovém bytě na Jižním Městě, dusila mě samota ještě víc.

Jednoho večera mi zavolala teta Alena: „Lucko, prosím tě, potřebujeme s Milanem uspořádat oslavu narozenin pro malou Klárku. Můžeme použít byt po tvé mámě? Vždyť tam stejně nikdo nebydlí.“

„Ne,“ řekla jsem poprvé v životě nahlas a pevně. „Nechci už, abyste tam chodili bez mého svolení.“

Následovalo ticho a pak proud výčitek: „Taková jsi nebyla! Co by na to řekla tvoje máma? Vždyť jsme rodina!“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. Cítila jsem se provinile i osvobozeně zároveň.

Začala jsem hledat pomoc u psycholožky. „Lucko,“ řekla mi jednou paní doktorka Novotná, „musíte si nastavit hranice. Jinak vás to zničí.“

Ale jak nastavit hranice lidem, kteří jsou vaší krví? Jak říct ne těm, kteří vám připomínají dětství? Když jsem byla malá, táta mě učil jezdit na kole před domem v Dejvicích. Máma pekla bábovku na chalupě a babička mě učila plést šálu u kamen. Teď jsou ty domy plné cizích lidí a já mám pocit, že ztrácím poslední kousky své rodiny.

Jednou večer mi přišla SMS od Jitky: „Lucko, promiň za ten bordel minule. Ale fakt potřebuju někde být s dětmi o víkendu. Můžeme zase na chalupu?“

Dlouho jsem koukala na displej a přemýšlela. Nakonec jsem odepsala: „Nezlob se, ale potřebuju být chvíli sama.“

Druhý den mi volal Milan: „Co blázníš? Chceš nás všechny odříznout? To chceš být sama?“

Možná ano… Možná potřebuju být chvíli sama, abych pochopila, co vlastně chci. Jestli mám ty domy prodat a začít znovu někde jinde. Nebo jestli mám bojovat za vzpomínky a chránit je před těmi, kteří je nikdy nepochopí.

Sedím teď v kuchyni po babičce a dívám se z okna do zahrady zarostlé kopřivami. Slyším v hlavě hlasy svých blízkých – ty skutečné i ty dávno ztracené.

Možná je čas říct dost. Možná je čas najít svůj vlastní domov – i kdyby to znamenalo být chvíli sama.

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo chránit své vzpomínky před vlastní rodinou? Nebo bych měla ustoupit a přijmout jejich představy o tom, co znamená být rodina?