„Hanbíš nás, mami!“ – Moje láska po šedesátce a soud mých dětí

„Hanbíš nás, mami! Jak můžeš tohle dělat tátovi?“ křičela na mě dcera Lucie, zatímco syn Petr jen mlčky seděl na gauči a vyhýbal se mému pohledu. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne na kusy. Stála jsem uprostřed našeho obýváku v paneláku na Jižním Městě, v ruce hrnek s čajem, který se mi třásl tak, že z něj kapala voda na koberec. Nikdy bych nevěřila, že právě já budu muset svým dětem vysvětlovat, proč mám právo být šťastná.

Bylo mi šedesát tři let, když jsem poprvé po smrti manžela začala znovu cítit motýly v břiše. Karel odešel před osmi lety – rakovina plic, rychlá a nemilosrdná. Po jeho smrti jsem žila jen pro děti a vnoučata. Každý den jsem vařila, prala, pomáhala s úkoly, hlídala malou Aničku i dvojčata. Nikdy jsem si nestěžovala. Ale samota byla jako těžká deka, která mě dusila každou noc.

A pak přišel Milan. Potkali jsme se v knihovně na Chodově. Já hledala knihu o zahradničení, on se ptal knihovnice na detektivky od Nesba. Usmál se na mě a já cítila, jak mi hoří tváře. Pozval mě na kávu do cukrárny U Anděla. Povídali jsme si o všem možném – o dětech, o tom, jak je těžké být sám, o starých filmech i o tom, jaké to je stárnout v Praze. Bylo to poprvé po letech, kdy jsem se smála od srdce.

Začali jsme se vídat pravidelně. Milan byl vdovec, měl dvě dospělé dcery, které žily v Brně. Byl laskavý, pozorný a nikdy mě nesoudil za to, že někdy zapomenu na vlastní potřeby. Poprvé po dlouhé době jsem se cítila jako žena, ne jen jako matka nebo babička.

Když jsem dětem řekla o Milanovi, myslela jsem si, že budou mít radost. Místo toho přišla ledová sprcha. „Mami, vždyť jsi ještě v černém! Co tomu řeknou sousedi?“ vyčetla mi Lucie. Petr jen zamumlal: „Je to brzo…“ a odešel do svého pokoje.

Od té chvíle se mezi námi něco změnilo. Děti mě začaly navštěvovat méně často. Když přišly, mluvily jen o vnoučatech nebo o práci. O Milanovi ani slovo. Jednou jsem slyšela Lucii šeptat do telefonu: „Nevím, co s mámou je. Chová se divně…“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Je opravdu špatné chtít být šťastná? Je sobecké toužit po lásce ve stáří? Každý večer jsem si kladla tyto otázky a dívala se na fotky Karla na poličce. „Promiň mi to,“ šeptala jsem mu do ticha bytu.

Jednoho dne mě Milan pozval na víkend na chalupu do Orlických hor. Váhala jsem – co když mě někdo uvidí? Co když se to dozví děti? Ale Milan mě vzal za ruku: „Jano, život je krátký. Nechci ho promarnit čekáním na svolení.“

Ten víkend byl jako zázrak. Procházeli jsme se lesem, sbírali houby a večer seděli u kamen s hrnkem svařeného vína. Poprvé po letech jsem usínala v objetí a necítila výčitky svědomí.

Po návratu domů mě čekalo peklo. Lucie stála přede dveřmi s uplakanýma očima: „Mami, co jsi to udělala? Celá rodina si o tobě povídá! Hanbíš nás!“ Petr jen tiše přikývl: „Myslel jsem, že jsi rozumnější.“

Rozplakala jsem se před nimi jako malá holka. „Proč mi nepřejete štěstí? Proč mám celý život žít jen pro vás?“ křičela jsem zoufale. Lucie mi odpověděla: „Protože jsi naše máma! Máš být příkladem!“

Od té chvíle jsme spolu skoro nemluvili. Vnoučata mi přestala volat, Lucie mi neodpovídala na zprávy. Jen Petr mi občas poslal SMS: „Jsi v pořádku?“

Milan stál při mně celou dobu. „Jano, nemůžeš žít podle očekávání druhých,“ říkal mi večer u televize. Ale já měla pocit, že ztrácím všechno – rodinu i sebe samu.

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na staré fotky dětí z dovolené u Máchova jezera. Tolik let jsem jim dávala všechno – a teď mě soudí za to, že chci žít i pro sebe.

Po několika měsících mi Lucie zavolala: „Mami… promiň mi to všechno. Jen jsme měli strach, že tě někdo využije…“ Rozplakala jsem se štěstím i úlevou.

Dnes už děti Milana přijaly – ne úplně s nadšením, ale tolerují ho. Vnoučata si zvykla a občas se ptají: „Babi, kdy zase přijde ten pán s knírkem?“

Někdy si ale stále kladu otázku: Máme právo být šťastní i navzdory rodině? A kolik odvahy vlastně stojí říct: Teď žiju i pro sebe?