Každý den vařím pro Pavla: Kdy už to bude stačit? Můj boj o vlastní život v české domácnosti

„Zase jsi zapomněla koupit mléko? To je tak těžké si to pamatovat?“ Pavel stál ve dveřích kuchyně, ruce v bok, a jeho hlas zněl ostřeji než obvykle. V ruce držel prázdnou krabici od mléka, jako by to byl důkaz mé neschopnosti. V tu chvíli jsem měla chuť rozbrečet se nebo utéct, ale místo toho jsem jen tiše stála u sporáku a míchala polévku.

Každý den stejný kolotoč: vstát dřív než všichni ostatní, připravit snídani, nachystat svačiny, uklidit kuchyň, vyprat prádlo, nakoupit, uvařit oběd, vyzvednout děti ze školy, pomoci s úkoly, uvařit večeři… A mezi tím vším se snažit nezapomenout na narozeniny tchyně, na to, že je potřeba objednat novou žehličku, a že dcera Anička potřebuje nové bačkory do školy.

Pavel byl vždycky náročný. Pracoval jako vedoucí v jedné stavební firmě a domů nosil nejen peníze, ale i stres a očekávání, že doma bude všechno perfektní. „Když já makám celý den, tak aspoň doma chci mít klid a pořádek,“ říkával často. Nikdy mě neuhodil, nikdy nekřičel tak, aby to slyšeli sousedi. Ale jeho slova bodala hlouběji než jakákoli rána.

Moje maminka mi vždycky říkala: „Hlavně buď hodná holka. Dobrý muž potřebuje klidné zázemí.“ A já jsem byla hodná holka. Celý život. Jenže někde uvnitř mě začalo něco hlodat. Kdy jsem naposledy dělala něco jen pro sebe? Kdy jsem naposledy četla knížku, která mě bavila? Kdy jsem naposledy šla s kamarádkou na kávu? Ani si nepamatuju.

Jednoho večera jsem seděla v obýváku a dívala se na Pavla, jak sleduje zprávy. Děti už spaly. Všude bylo ticho. Najednou jsem měla pocit, že se dusím. „Pavle?“ začala jsem opatrně. „Myslíš, že bych mohla jít zítra s Lenkou na kávu? Už jsme se dlouho neviděly…“

Pavel ani neodtrhl oči od televize. „A kdo udělá večeři? A kdo vyzvedne Aničku z kroužku? To zas budu muset všechno dělat já?“

V tu chvíli mi došlo, že tohle není normální. Že tohle není láska ani partnerství. Jen rutina a očekávání.

Další dny jsem byla jako tělo bez duše. Dělala jsem všechno automaticky, ale v hlavě mi pořád zněla Pavlova slova. Začala jsem si psát deník. Každý večer pár vět o tom, co cítím. „Dneska jsem zase zapomněla koupit mléko. Pavel byl naštvaný. Já byla smutná.“ „Dneska jsem uvařila svíčkovou podle babiččina receptu. Nikdo mi neřekl, že je dobrá.“ „Dneska jsem chtěla jít ven, ale nemohla jsem.“

Jednoho dne přišla Anička domů uplakaná. „Mami, proč jsi pořád doma? Proč nikdy nejdeš s námi ven? Ostatní maminky chodí na výlety nebo do kina…“ Její slova mě zasáhla víc než všechna Pavlova rýpnutí dohromady.

Večer jsem seděla u stolu a dívala se na svůj odraz v okně. Vypadala jsem unaveně a starší, než bych měla být. „Tohle nejsem já,“ zašeptala jsem sama sobě.

Druhý den ráno jsem vstala dřív než obvykle. Uvařila jsem snídani, připravila svačiny a napsala Pavlovi vzkaz: „Dneska nejsem doma. Potřebuju čas pro sebe.“ Oblékla jsem si šaty, které jsem si koupila před lety a nikdy nenosila, protože byly „moc výrazné“. Vyšla jsem ven a poprvé po letech cítila svěží vzduch na tváři.

Šla jsem do kavárny za Lenkou. Povídaly jsme si celé dopoledne – o dětech, o práci, o snech, které jsme měly jako mladé holky. Lenka se na mě podívala a řekla: „Víš co? Ty jsi pořád stejná Jitka jako kdysi. Jen jsi na sebe zapomněla.“

Když jsem se vracela domů, měla jsem strach. Co mě čeká? Pavel seděl v kuchyni s Aničkou a snažil se jí pomoct s úkoly. Všude byl trochu nepořádek – drobky na stole, neumyté nádobí ve dřezu. Ale svět se nezbořil.

„Kde jsi byla?“ zeptal se Pavel bez hněvu, spíš překvapeně.

„Byla jsem venku s kamarádkou,“ odpověděla jsem klidně.

Chvíli bylo ticho.

„Aha,“ řekl nakonec Pavel a v jeho hlase bylo něco nového – možná respekt? Nebo jen překvapení?

Ten večer jsem šla spát s pocitem lehkosti. Poprvé za dlouhou dobu jsem usínala s úsměvem.

Od té doby se snažím každý týden udělat něco jen pro sebe – jít na procházku, přečíst si knížku, zajít do kina nebo jen tak posedět s kamarádkou u kávy. Není to vždycky jednoduché – Pavel si pořád zvyká na to, že nejsem jen služka v domácnosti. Děti jsou někdy zmatené z toho, že máma není pořád doma. Ale já cítím, že žiju.

Někdy si říkám: Proč mi trvalo tak dlouho najít odvahu říct „dost“? Kolik žen kolem mě žije stejně jako já – ve stínu očekávání druhých? A kdy přijde jejich chvíle začít žít pro sebe?