Každý den vařím znovu: Láska, nebo ztráta sebe sama?

„Zuzano, tohle už je studené. Nemáš něco čerstvého?“ Petrův hlas mě vytrhl z polospánku. Bylo půl šesté ráno a já stála v kuchyni s vařečkou v ruce, zatímco venku ještě svítily pouliční lampy. V lednici zbyl včerejší guláš, ale věděla jsem, že ho Petr nevezme do pusy. „Udělám ti míchaná vajíčka,“ zamumlala jsem a snažila se potlačit únavu, která mi svírala tělo jako olověná deka.

Když jsme se před deseti lety brali, byla jsem přesvědčená, že láska znamená dělat pro druhého maximum. Petr byl vždycky trochu vybíravý, ale tehdy mi to připadalo roztomilé. „Já prostě miluju vůni čerstvě uvařeného jídla,“ říkával s úsměvem a já se smála s ním. Jenže teď už to není úsměvné. Je to rutina, která mě dusí.

Po snídani Petr odešel do práce a já rychle uklidila kuchyň, oblékla děti a vypravila je do školy. Sama jsem pak běžela na tramvaj do kanceláře na Smíchově. V práci jsem byla unavená, podrážděná a kolegyně Jana si toho všimla. „Zuzko, ty jsi zase vstávala ve čtyři? To není normální!“ povzdechla si. Jen jsem pokrčila rameny. „Petr prostě nechce jíst nic ohřátého.“

„A co kdybys mu to prostě nedala?“ nadhodila Jana.

„To nejde,“ odpověděla jsem tiše. „Začal by být protivný, mlčel by celé dny. Už jsem to zkusila.“

Odpoledne jsem spěchala domů. V hlavě mi běžely recepty – co rychlého a čerstvého zvládnu uvařit? Děti chtěly jít ven, ale já je odbyla: „Musím vařit tátovi.“ Viděla jsem v jejich očích zklamání.

Když Petr přišel domů, sedl si ke stolu a čekal. „Co bude dnes?“ zeptal se bez zájmu.

„Kuřecí prsa na paprice a rýže,“ odpověděla jsem.

„To jsi dělala včera,“ zamračil se.

„Ale dneska je to čerstvé,“ bránila jsem se.

Petr jen pokrčil rameny a začal jíst. Děti seděly u druhého stolu s ohřátou polévkou ze včerejška. Nikdy si nestěžovaly.

Večer jsem seděla na balkoně s hrnkem studeného čaje a dívala se do tmy. V hlavě mi hučelo: Je tohle opravdu láska? Nebo už jen zvyk? Proč mám pocit, že žiju život někoho jiného?

Jednou večer jsem se odhodlala a řekla Petrovi: „Petře, nemůžu už takhle dál. Jsem unavená, děti mě skoro nevidí, všechno se točí jen kolem tvého jídla.“

Petr se na mě podíval překvapeně: „Ale vždyť ty ráda vaříš!“

„Ráda vařím, ale ne každý den od nuly jen proto, že odmítáš jíst cokoliv ohřátého!“ vybuchla jsem.

Chvíli bylo ticho. Pak Petr vstal od stolu: „Tak to nedělej. Ale já si ohřívané jídlo nevezmu do pusy.“ Odešel do ložnice a práskl za sebou dveřmi.

Druhý den ráno jsem nevstala ve čtyři. Nechala jsem Petra spát a připravila dětem svačinu do školy. Když Petr přišel do kuchyně a nenašel na stole teplou snídani, jen se zamračil a odešel beze slova.

Celý den byl doma dusno. Děti byly potichu, já měla sevřený žaludek. Večer jsme seděli u stolu každý sám – Petr si udělal chleba s máslem, já s dětmi dojídala zbytky polévky.

Další dny byly podobné. Petr byl odtažitý, mluvil jen nezbytně. Děti se mě ptaly: „Mami, proč je táta takový?“ Nevěděla jsem, co odpovědět.

Jednou večer přišla dcera Anička za mnou do kuchyně: „Mami, proč musíš pořád vařit tátovi? On by si nemohl někdy uvařit sám?“

Podívala jsem se na ni a poprvé za dlouhou dobu jsem pocítila vztek – ne na Petra, ale na sebe. Proč jsem dovolila, aby můj život řídily jeho rozmary?

Začala jsem si víc všímat sama sebe. Jednou jsem šla s Janou do kina místo toho, abych doma vařila večeři od nuly. Petr byl uražený, ale přežil to.

Pomalu jsem začala měnit svůj režim – někdy jsem uvařila víc a druhý den jsme jedli zbytky všichni kromě Petra. Děti byly spokojenější, já měla víc času na sebe i na ně.

Petr si nikdy nezvykl jíst ohřívané jídlo, ale začal si občas něco připravovat sám. Naše manželství už nikdy nebylo jako dřív – bylo v něm víc ticha i napětí, ale také víc prostoru pro mě samotnou.

Někdy večer sedím na balkoně a přemýšlím: Kde je hranice mezi láskou a obětí? Kolik ze sebe má člověk dát druhému, aby neztratil sám sebe? Co byste udělali vy na mém místě?