Když babička nemá čas: Příběh jedné zklamané rodiny

„Mami, kdy přijde babička?“ ptá se mě pětiletá Anička a v očích má naději, která mě bodne přímo do srdce. Vím, že dnes nepřijde. Vím, že jsem jim to měla říct dřív, ale pořád jsem doufala, že se to nějak vyřeší. „Babička dneska nemůže, zlatíčko,“ odpovím tiše a sleduji, jak se jí koutky úst stáčí dolů. Vedle ní stojí sedmiletý Tomášek a mlčky si hraje s autíčkem. Ticho v obýváku je najednou těžké.

V kuchyni slyším, jak manžel Petr zavírá lednici a povzdechne si. „Měla bys jí to říct na rovinu,“ zamumlá směrem ke mně. „Vždyť je to tvoje máma.“

„A co mám říct? Že nás zase nechala ve štychu?“ vyletím na něj ostřeji, než bych chtěla. Vím, že za to nemůže on ani děti. Ale už potřetí za poslední měsíc nám moje tchyně odmítla pohlídat děti. Prý má jiné plány – jednou divadlo s kamarádkou, podruhé výlet do lázní, teď zase nějaký kurz keramiky. Přitom ještě před rokem byla ochotná přijít kdykoliv.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsme se s Petrem teprve poznávali. Jeho máma Jana byla vždycky ochotná pomoct, usmívala se na mě a říkala: „Rodina je nejdůležitější.“ Teď mám pocit, že jsme pro ni přestali být prioritou. A nejvíc to bolí kvůli dětem.

„Mami, proč babička nechce přijít?“ ozve se Tomášek a já cítím, jak mi v krku narůstá knedlík. „Má prostě jiné věci,“ odpovím vyhýbavě. Ale v duchu zuřím. Vždyť jsme si naplánovali večeři po dlouhé době jen ve dvou! Měla jsem pocit, že si to zasloužíme. A teď? Zase nic.

Petr si sedne ke stolu a chvíli mlčí. „Víš, Lucko, možná bychom jí měli dát trochu prostoru. Je taky člověk.“

„A co my? My nejsme lidi? My nemáme právo na trochu pomoci?“ vyhrknu a cítím slzy v očích. Vím, že přeháním, ale únava z práce, domácnosti a neustálého kolotoče kolem dětí mě drtí.

Večer, když děti konečně usnou, sedím v kuchyni s hrnkem čaje a přemýšlím. Vzpomínám na svou vlastní mámu – ta už tu není. Možná proto mě Janino odmítání tolik bolí. Potřebuju někoho blízkého, kdo by mi pomohl nést tu tíhu každodennosti.

Druhý den ráno mi přijde zpráva od Jany: „Lucko, promiň, že jsem včera nemohla. Mám teď hodně aktivit a potřebuju taky čas pro sebe. Snad to pochopíš.“

Zírám na displej a cítím směs vzteku a smutku. Proč mám pocit, že mě opustila? Proč je pro ni keramika důležitější než její vnoučata?

Odpoledne jdeme s dětmi na hřiště. Anička si sedne na houpačku a šeptá: „Mami, myslíš, že už nás babička nemá ráda?“ To už nevydržím a obejmu ji tak pevně, až se rozpláče.

Večer se snažím s Petrem mluvit otevřeněji. „Možná bychom měli najít jinou chůvu,“ navrhne opatrně. „Nechci být závislí jen na mámě.“

„Ale děti ji mají rády…“ namítnu slabě.

„Já vím,“ povzdechne si Petr. „Ale ona má právo žít svůj život.“

Celou noc nemůžu spát. Přemýšlím o tom, jak jsme si zvykli brát Janinu pomoc jako samozřejmost. Možná jsme ji tím zatlačili do kouta. Možná potřebuje víc svobody – stejně jako já někdy toužím po chvíli klidu.

Další den se odhodlám a volám Janě. „Mami,“ začnu opatrně, „chápu, že máš své plány a nechci tě do ničeho nutit… Ale děti jsou zklamané. Nechceš někdy přijít jen tak? Nemusíš hlídat, jen být s nimi.“

Na druhém konci slyším úlevu v jejím hlase: „Lucko, děkuju ti za pochopení. Moc mi na vás záleží, ale potřebuju taky něco dělat pro sebe. Přijdu ráda – třeba v neděli na oběd?“

Když to řeknu dětem, rozzáří se jim oči. Najednou chápu, že nejde o hlídání – jde o blízkost. O pocit, že jsme spolu.

Nedělní oběd je jiný než dřív – méně očekávání, více radosti z přítomnosti. Jana vypráví dětem o keramice a ukazuje jim hrníček, který vyrobila. Anička chce taky tvořit a Tomášek se ptá na lázně.

Možná jsme všichni potřebovali změnit pohled na věc. Přestat brát rodinu jako samozřejmost a začít ji vnímat jako dar.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí a svobodou? Jak najít rovnováhu mezi tím být tu pro druhé a neztratit sám sebe? Co byste udělali vy na mém místě?