Když babička řekne NE: Můj boj za vlastní život po šedesátce

„Mami, prosím tě, můžeš dneska vyzvednout Adélku ze školky? Mně do toho zase něco vlezlo v práci.“

Stála jsem u kuchyňské linky, ruce mokré od nádobí, a v telefonu slyšela unavený hlas své dcery Kláry. Věděla jsem, že to není poprvé. Věděla jsem, že když řeknu ne, bude zklamaná. Ale dnes jsem cítila, jak se ve mně něco láme.

„Kláro, dneska to opravdu nejde. Mám domluvenou procházku s Hanou a pak jdu na kurz italštiny.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak povzdech. „No jo, mami. Ale já fakt nevím, jak to zvládnu…“

Zavěsila jsem a cítila se provinile. Jako bych porušila nějaký nepsaný zákon dobré babičky. Vždyť přece babičky jsou od toho, aby pomáhaly, ne? Ale já už nechtěla být jen pomocná síla v domácnosti svých dětí. Chtěla jsem konečně žít svůj život.

Když jsem šla druhý den ráno na autobus, potkala jsem sousedku paní Novotnou. „Tak co, Mileno, zase běžíš hlídat vnoučata?“ usmála se na mě.

„Ne, dneska mám kurz italštiny,“ odpověděla jsem s hrdostí.

Zarazila se. „Ty jo, v tvém věku? To máš ještě energii na takové věci?“

Usmála jsem se. „Právě proto. Chci si ještě něco užít.“

Ale v duchu mě její slova bodla. Vždyť co jiného bych měla dělat? Sedět doma a čekat, až mě někdo požádá o pomoc?

Večer přišla Klára s Adélkou. Malá mi skočila kolem krku a Klára si sedla ke stolu. „Mami, já vím, že máš taky svůj život. Ale já to prostě někdy nezvládám…“

Podívala jsem se na ni a viděla v jejích očích únavu i výčitku. „Kláro, já tě chápu. Ale já jsem celý život dělala všechno pro vás. Teď bych chtěla aspoň trochu času pro sebe.“

„A co mám teda dělat? Najmout si chůvu? Víš, kolik to stojí?“

„Já vím… Ale já už nechci být jenom babička na zavolání.“

Klára vstala a začala nervózně chodit po kuchyni. „Víš co? Já už nevím, co mám říct. Asi jsem si myslela, že to bude jinak.“

Adélka si hrála s mými klíči a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Bylo mi jí líto. Bylo mi líto i sebe.

Další den mi volal syn Petr. „Mami, potřebuju pomoct s Honzíkem. Máme s Lenkou nějaké problémy…“

„Petře, já teď opravdu nemůžu. Mám domluvený výlet s kamarádkami.“

„To snad nemyslíš vážně! Ty jsi vždycky byla ta, co nás držela pohromadě!“

„A právě proto už nemůžu dál. Potřebuju taky žít.“

Zavěsil bez rozloučení.

Seděla jsem pak dlouho u stolu a přemýšlela, jestli jsem špatná matka a babička. Vždyť všichni kolem mě – paní Novotná, sousedka Jarka – pořád běhají kolem vnoučat a nikdy si nestěžují. Nebo si jen netroufnou říct pravdu?

Začala jsem chodit na jógu do místního kulturního domu. Byla jsem tam nejstarší. Ostatní ženy se na mě dívaly trochu překvapeně, ale instruktorka Jana mě povzbuzovala: „Mileno, jste inspirace! Konečně někdo ukazuje, že život po šedesátce nekončí.“

Jednou večer mi volala Klára znovu. „Mami… promiň za posledně. Já jen… mám pocit, že se mi všechno rozpadá pod rukama.“

„Kláro, já tě mám moc ráda. Ale musíš pochopit, že i já mám právo na svůj čas.“

Chvíli bylo ticho.

„Možná máš pravdu,“ řekla nakonec tiše.

Začaly jsme spolu víc mluvit o tom, jak si rozdělit čas a povinnosti. Klára si našla brigádnici na hlídání dvakrát týdně a já jí slíbila, že jednou týdně Adélku vyzvednu.

Petr se mnou dlouho nemluvil. Pak mi jednou zavolal: „Mami… promiň. Asi jsem byl nespravedlivý.“

„Petře, já vás miluju všechny. Ale už nechci být jenom ta neviditelná pomocnice.“

Začali jsme spolu chodit na procházky a povídat si o všem možném – nejen o dětech.

Jednoho dne jsem seděla na lavičce u Vltavy a dívala se na labutě. Vedle mě seděla Hana a smála se: „Tak co, babi Mileno? Nelituješ?“

Usmála jsem se: „Nelituju ani minutu. Konečně mám pocit, že žiju.“

Ale někdy večer přemýšlím: Je sobecké chtít něco pro sebe? Nebo je to jediný způsob, jak zůstat sama sebou?