Když děda přišel bydlet: Pět měsíců v jednom bytě

„Naďo, kde mám ponožky? Ty s těmi proužky!“ ozvalo se z ložnice, sotva jsem ráno otevřela oči. Ještě jsem ani nestihla vstát z postele a už jsem cítila, jak mi v hrudi narůstá napětí. Děda František byl u nás teprve týden a už se mi zdálo, že jeho hlas je všude. V kuchyni, v koupelně, dokonce i v mé hlavě.

„V druhé zásuvce, dědo!“ odpověděla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl mile. Ale uvnitř mě to vřelo. Můj muž Petr ještě spal, dcera Anička se už hádala s dědou o to, kdo si vezme poslední jogurt. Bylo půl sedmé ráno a já měla pocit, že už mám za sebou celý den.

Když jsme se s Petrem rozhodli, že necháme jeho tátu na pár měsíců bydlet u nás, připadalo mi to jako správná věc. František ovdověl a jeho byt na Žižkově šel do rekonstrukce. „Je to jen na pět měsíců,“ uklidňoval mě Petr. „Aspoň bude Anička víc s dědou.“

Jenže náš třípokojový byt na Vinohradech byl už tak těsný. Pracovala jsem z domova jako účetní, Petr byl učitel na základce a Anička chodila do druhé třídy. Každý měl svůj rytmus, své rituály. A teď tu byl ještě František – zvyklý na svůj klid, na televizi nahlas a na ranní kávu přesně v sedm.

První týdny byly plné drobných konfliktů. Děda zapomínal splachovat záchod, Anička mu schovávala brýle. Petr se snažil být prostředníkem, ale často to skončilo hádkou mezi námi dvěma. „Můžeš být trochu tolerantnější?“ vyčítal mi jednou večer. „Je to přece můj táta.“

„A já jsem tvoje žena!“ vybuchla jsem. „Nemůžu být pořád ta hodná holka, co všechno vydrží.“

Jednou jsem přišla do kuchyně a našla Františka, jak si do polévky sype cukr místo soli. „To je dneska den,“ povzdechl si a najednou vypadal tak ztraceně, že mi ho bylo líto. Sedla jsem si k němu a poprvé za tu dobu jsme si opravdu povídali – o jeho mládí, o tom, jaké to bylo vyrůstat v poválečné Praze, o tom, jak moc mu chybí jeho žena.

Začala jsem ho vidět jinak. Ne jako vetřelce v našem bytě, ale jako člověka, který přišel o všechno známé a teď se snaží najít nové místo v našem světě.

Anička si s dědou začala hrát na šachy. Každý večer seděli u stolu a hádali se o pravidla. Petr je pozoroval s úsměvem a já si uvědomila, že i když je to někdy peklo, tahle zkušenost nás všechny mění.

Jednoho dne přišla Anička domů uplakaná – pohádala se ve škole s kamarádkou. Děda ji vzal na klín a začal jí vyprávět příběh o tom, jak kdysi přišel o nejlepšího kamaráda kvůli hloupé hádce. „Ale víš co?“ řekl jí tiše. „Důležité je umět odpustit.“

Večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Petr ke mně přišel a objal mě kolem ramen. „Díky, že to zvládáš,“ zašeptal.

„Někdy mám pocit, že to nezvládám vůbec,“ přiznala jsem.

„Ale zvládáš,“ usmál se Petr.

Pět měsíců uteklo rychleji, než jsem čekala. Děda se stěhoval zpátky do svého bytu a já měla slzy v očích. Bylo mi líto toho chaosu i těch hádek – protože právě díky nim jsme si byli blíž než kdy dřív.

Teď sedím u stolu a dívám se na prázdnou židli naproti sobě. Přemýšlím: Co je vlastně rodina? Je to jen sdílení prostoru – nebo sdílení života se vším dobrým i zlým?

A co vy? Dokázali byste otevřít svůj domov někomu blízkému – i když by to znamenalo vzdát se svého pohodlí?