Když dítě přeroste přátelství: Příběh o ztrátě a hledání rovnováhy

„Mami, já chci zmrzlinu! Hned!“ Lenčina malá Klárka dupala nohou uprostřed našeho obýváku a já cítila, jak mi stoupá tlak. Lenka se na mě omluvně usmála, ale už vstávala, aby dceři vyhověla. Můj muž Petr jen protočil oči a zašeptal mi do ucha: „Tohle už je moc. Nemůže si ta malá chvíli hrát sama nebo se dívat na pohádky?“ V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám být víc naštvaná na Klárku, Lenku, nebo sama na sebe.

Přitom to všechno začalo tak nevinně. Po porodu Lenky jsme byly nerozlučné – já jí nosila polévky, ona mi vyprávěla o prvních úsměvech Klárky. Jenže postupně se naše setkání měnila. Už to nebyly dlouhé večery s vínem a smíchem, ale dopolední návštěvy, kdy jsem byla spíš chůva než kamarádka. Klárka byla všude – v našich hovorech, v našich plánech, v každé minutě. A já? Já jsem byla čím dál víc neviditelná.

Jednou jsem se pokusila začít rozhovor o své práci. „Lenko, představ si, že mi šéf nabídl nový projekt…“ Jenže v tu chvíli Klárka začala křičet, že chce jinou panenku. Lenka mě přerušila: „Promiň, musím ji uklidnit.“ A bylo po rozhovoru. Takhle to šlo týdny. Každý můj pokus o sdílení byl přehlušený dětským křikem nebo potřebami malé princezny.

Petr byl čím dál víc podrážděný. „Proč sem pořád zveme Lenku s Klárkou? Vždyť si ani nepopovídáme,“ vyčítal mi jednoho večera. Já jsem ho bránila: „Lenka je moje nejlepší kamarádka! Prostě teď má těžké období.“ Ale v duchu jsem věděla, že má pravdu. Naše přátelství se změnilo v jednostrannou službu.

Jednoho dne jsem to už nevydržela. Když Klárka opět začala vřískat kvůli rozbitému puzzle a Lenka ji začala utěšovat, vybuchla jsem: „Lenko, nemohla bys jí někdy říct ne? Vždyť už nejsme schopné spolu ani mluvit!“ Lenka se na mě podívala jako na cizího člověka. „Ty tomu nerozumíš,“ řekla tiše. „Jsi bezdětná, nemůžeš vědět, jaké to je.“

Ta slova mě bodla do srdce. Najednou jsem byla ta špatná – sobecká, neempatická, bezdětná. Dny plynuly a já čekala, že se Lenka ozve. Neozvala se. Místo toho jsem na Instagramu viděla fotky z dětského hřiště s jinými maminkami.

Začala jsem pochybovat o sobě. Možná jsem opravdu necitlivá? Možná bych měla být trpělivější? Ale zároveň jsem cítila vztek – proč musím být vždycky ta chápající? Proč je dítě důležitější než roky našeho přátelství?

Jednoho večera mi Petr řekl: „Máš právo být naštvaná. Ale pokud ti na Lence záleží, musíš jí to říct narovinu.“ Rozhodla jsem se napsat Lence zprávu: „Chybíš mi. Mrzí mě, jak jsme se odcizily. Mám pocit, že už pro tebe nejsem důležitá.“

Odpověď přišla až za dva dny: „Promiň, že jsem tě odstrčila. Jsem vyčerpaná a někdy mám pocit, že už nejsem nic jiného než máma. Nechtěla jsem tě ztratit.“

Sešly jsme se v kavárně – poprvé bez Klárky po dvou letech. Obě jsme plakaly. Lenka mi vyprávěla o svých strachách a únavě, já o své osamělosti a žárlivosti na její nový svět. Dohodly jsme se, že budeme hledat rovnováhu – čas pro děti i čas jen pro nás dvě.

Od té doby to není dokonalé. Někdy se Klárka zase rozpláče a někdy mám chuť utéct pryč. Ale už vím, že přátelství potřebuje péči stejně jako dítě.

Někdy si večer před spaním říkám: Je možné najít rovnováhu mezi mateřstvím a přátelstvím? Nebo je to jen iluze? Co myslíte vy?