Když domov není útočiště: Příběh jedné české matky

„Aleno, proč je ta polévka zase tak slaná? Copak neumíš vařit?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který jsem slyšela každý den už deset let. Tchyně, paní Věra, stála u stolu s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozpustit i led. Můj muž Petr seděl u televize a ani nezvedl oči od zpráv. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale kam? Byla jsem doma – nebo bych aspoň měla být.

Když jsem si Petra brala, byla jsem plná nadějí. Myslela jsem, že spolu vybudujeme domov, kde bude láska a smích. Jenže krátce po svatbě se k nám nastěhovala jeho matka. Prý jí zemřel manžel a ona nechtěla být sama. „To zvládneme,“ říkal Petr tehdy. „Maminka je hodná, pomůže ti s dětmi.“ Jenže realita byla jiná.

Každý den začínal stejně: „Aleno, proč jsi ještě nevstala? Děti potřebují snídani!“ „Aleno, ty neumíš pořádně vyžehlit košile?“ „Aleno, kdy už konečně uklidíš ten nepořádek?“ A když jsem se snažila bránit, Petr jen mávl rukou: „Neřeš to, mamka to myslí dobře.“

Jednou večer, když děti spaly, jsem se pokusila s Petrem promluvit. „Petře, já už to nezvládám. Tvoje máma mě pořád kritizuje. Připadám si tu jako služka, ne jako manželka nebo matka.“ Podíval se na mě unaveně: „Aleno, přeháníš. Mamka je prostě taková. Musíš si zvyknout.“

Ale já si nezvykla. Každý den jsem cítila, jak ze mě odchází kousek sebevědomí. Přestala jsem zvát kamarádky domů – bála jsem se, že uslyší nějakou další poznámku od tchyně. Přestala jsem se smát. Děti si začaly všímat, že maminka je pořád smutná.

Jednoho dne mě tchyně přistihla, jak brečím v koupelně. „No tak, Aleno,“ řekla bez špetky soucitu, „život není pohádka. Každá ženská to musí zvládnout.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet: „A co když už nemůžu? Co když už nechci být ta hodná snacha, která všechno vydrží?“

Začala jsem hledat útočiště v práci. Pracovala jsem jako účetní v malé firmě na Smíchově. Tam mě aspoň někdo ocenil – šéf mi občas poděkoval za dobře odvedenou práci. Ale doma mě čekal jen další seznam výčitek.

Jednou večer přišla dcera Anička za mnou do kuchyně: „Mami, proč jsi pořád smutná?“ Podívala jsem se na ni a cítila slzy v očích. „To nic, zlatíčko,“ zalhala jsem. Ale v tu chvíli mi došlo, že už to dál nejde.

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala všechno, co mě trápilo – všechny ty věty, které mi tchyně říkala, všechny ty chvíle, kdy mě Petr nechal samotnou. Psala jsem i o svých snech: o tom, jak bych chtěla jednou bydlet sama s dětmi a Petrem v malém bytě bez neustálého dohledu.

Jednoho dne jsem našla odvahu a navštívila psycholožku. Byla to paní Jana Novotná – laskavá žena s teplým hlasem. „Aleno,“ řekla mi po pár sezeních, „vy nejste špatná manželka ani matka. Jen jste uvěřila tomu, co vám každý den někdo opakuje.“ Poprvé po letech jsem měla pocit, že mě někdo slyší.

Začala jsem pomalu měnit svůj život. Přestala jsem dělat všechno za ostatní – když tchyně chtěla večeři přesně v šest, řekla jsem: „Dnes přijdu později z práce.“ Když Petr chtěl čisté košile na zítřek, odpověděla jsem: „Zkus si je vyžehlit sám.“ Bylo to těžké – Petr byl nejdřív naštvaný, tchyně uražená. Ale já cítila úlevu.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Petr zvýšil hlas: „Co se to s tebou děje? Proč jsi taková?“ Podívala jsem se mu do očí: „Protože už nechci být neviditelná. Chci být slyšet. Chci být zase sama sebou.“ Nastalo ticho – poprvé za dlouhou dobu.

Dnes je to rok od té doby, co jsem začala bojovat za sebe samu. Není to dokonalé – s tchyní máme stále napjatý vztah a Petr se učí přijímat změny jen pomalu. Ale děti jsou šťastnější a já mám pocit, že zase dýchám.

Někdy večer přemýšlím: Proč je tak těžké najít pochopení právě tam, kde bychom ho měli mít nejvíc – doma? A kolik žen kolem mě prožívá totéž a bojí se o tom mluvit? Co byste udělali vy na mém místě?