Když jsem po třiceti letech manželství pochopila, že už dál nemůžu: Příběh Aleny a jejího tichého probuzení

„Aleno, kde je ten můj modrý svetr? Zase jsi ho někam uklidila?“ ozvalo se z obýváku. Petr, můj manžel, seděl u televize a ani se neotočil. V ruce držel ovladač, oči upřené na zprávy. V tu chvíli jsem stála v kuchyni s mokrýma rukama od nádobí a v hlavě mi hučelo.

„Podívej se do skříně, kde jsi ho měl naposledy,“ odpověděla jsem tiše, ale v hlase mi zazněla únava. Bylo to už potřetí ten týden, co něco hledal a ani se neobtěžoval vstát. Dřív bych se rozběhla a svetr mu podala. Dřív…

Když jsme se s Petrem brali, bylo mi dvacet čtyři. Byla jsem plná života, cestovala jsem po Evropě s batohem na zádech, psala jsem si deník a snila o tom, že jednou napíšu knihu. Petr byl klidný, rozvážný, pracoval jako technik v továrně v Plzni. Líbilo se mi na něm to bezpečí, které vyzařoval. Myslela jsem si, že právě to potřebuju.

První roky byly krásné. Narodila se nám Lucie, pak Honza a nakonec malá Terezka. Najednou byl můj život plný plenek, školních besídek a domácích úkolů. Cestování šlo stranou. „Až děti odrostou,“ říkala jsem si. „Pak se k tomu vrátím.“

Jenže roky plynuly a já se stala tím, čemu se u nás v rodině říká „ta, co všechno zařídí“. Všichni spoléhali na to, že vím, kde jsou ponožky, kdy má kdo narozeniny a co je potřeba koupit na večeři. Petr pracoval dlouho do večera a doma byl spíš tichý společník než partner. Když děti dospěly a odešly z domu, zůstali jsme sami dva. Najednou bylo ticho ohlušující.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s hrnkem čaje a dívala se na staré fotky. Na jedné jsem byla já – rozcuchaná, usměvavá, někde v Tatrách s partou kamarádů. V očích mi hrály jiskřičky. Kde je ta holka teď? Kdy jsem ji ztratila?

„Aleno, slyšíš mě vůbec?“ Petr stál ve dveřích a díval se na mě s nepochopením. „Mluvím na tebe už pět minut.“

„Promiň,“ zamumlala jsem a rychle schovala fotku zpátky do krabice.

Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív připadaly normální. Jak Petr nikdy neřekne „děkuju“. Jak mě bere jako samozřejmost. Jak už si spolu ani nepovídáme – jen vedeme provozní dialogy o tom, co je potřeba udělat.

Jednoho dne mi zavolala Lucie: „Mami, nechceš přijet na víkend do Prahy? Půjdeme na výstavu a projdeme se po náplavce.“

„Nevím, jestli můžu…“ začala jsem automaticky.

„Proč bys nemohla? Táta to bez tebe zvládne,“ řekla Lucie rázně.

A tak jsem jela. Po dlouhé době jsem byla sama sebou – smála jsem se, povídala si s dcerou o všem možném, ochutnávala cizokrajné jídlo na trhu. Večer jsme seděly na balkoně a Lucie mi položila otázku, která mě zasáhla: „Mami… jsi šťastná?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Slzy mi vyhrkly do očí.

Po návratu domů bylo všechno jako dřív – Petr u televize, já v kuchyni. Ale něco ve mně prasklo. Začala jsem chodit na procházky sama, přihlásila jsem se do kurzu italštiny a začala psát krátké povídky do šuplíku.

Jednou večer Petr přišel do kuchyně: „Co to píšeš?“ zeptal se podezřívavě.

„Jen tak… pro sebe,“ odpověděla jsem.

„To máš teď nějaký nový koníček? Neměla bys radši udělat večeři?“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu řekla pevně: „Večeře je v lednici. Ohřej si ji sám.“

Petr byl zaskočený. Od té chvíle mezi námi narůstalo napětí. Přestali jsme spolu mluvit úplně – jen nutné věci kolem domácnosti. Doma bylo dusno.

Jednoho rána jsem si sedla ke stolu s papírem a tužkou. Napsala jsem Petru dopis:

„Petře,

žili jsme spolu třicet let. Dali jsme dohromady krásnou rodinu a za to ti děkuju. Ale já už nemůžu dál žít život někoho jiného. Potřebuju najít samu sebe. Chci se rozvést.“

Dopis jsem mu nechala na stole a odešla na dlouhou procházku do lesa za městem. Když jsem se vrátila, Petr seděl u stolu s hlavou v dlaních.

„To myslíš vážně?“ zeptal se tiše.

„Ano,“ odpověděla jsem.

Následovaly týdny plné hádek i ticha. Děti byly v šoku – Honza mi vyčítal sobectví, Terezka plakala do telefonu: „Mami, proč nám to děláš?“ Jen Lucie mě chápala: „Máš právo být šťastná.“

Rozvod byl těžký – nejen právně, ale hlavně psychicky. Najednou jsem byla sama v bytě 2+1 na okraji Plzně. První týdny byly hrozné – ticho bylo ještě horší než předtím. Ale pak přišel pocit úlevy.

Začala jsem znovu cestovat – nejdřív jen po Česku, pak i do zahraničí s partou žen z cestovatelského klubu. Psala jsem blog o svých zážitcích a lidé mi psali děkovné zprávy za odvahu.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Udělala jsem dobře? Měla bych zůstat kvůli dětem nebo kvůli tomu starému pocitu bezpečí? Nebo má člověk právo začít znovu i po padesátce?

Co byste udělali vy na mém místě? Máme právo hledat štěstí i tehdy, když tím rozbijeme staré jistoty?