Když maminka nepřichází: Příběh malé Aničky a její nové rodiny

„Maminko, kdy už si pro mě přijdeš?“ šeptala jsem do tmy, zatímco jsem tiskla plyšového medvídka, kterého mi dala v den, kdy mě odvedli z našeho bytu na Žižkově. Bylo mi šest a svět se mi rozpadl pod rukama. V dětském domově v Praze jsem byla nejmladší a nejtišší. Každý večer jsem poslouchala kroky na chodbě a doufala, že jednou uslyším její hlas: „Aničko, jsem tady.“ Ale místo toho přicházely jen vychovatelky s večerním čajem a pohádkou, která nikdy neskončila dobře.

První týdny byly jako zlý sen. Ostatní děti byly hlučné, některé zlé, jiné smutné jako já. Pamatuji si, jak mě jednou starší kluk Petr odstrčil od stolu: „Tady si sedí jen ti, co mají mámu a tátu!“ Rozplakala jsem se a schovala se pod postel. Vychovatelka paní Novotná mě našla až za hodinu. „Aničko, život není fér, ale ty jsi silná holka,“ řekla a pohladila mě po vlasech. Nevěřila jsem jí. Jak bych mohla být silná, když mě máma nechala samotnou?

Každý měsíc jsem čekala na návštěvní den. Děti se těšily na rodiče nebo příbuzné, já jen doufala, že tentokrát přijde maminka. Nikdy nepřišla. Jednou mi paní Novotná podávala balíček s čokoládou a vzkazem: „Myslím na tebe. Maminka.“ Ale písmo nebylo její. Poznala jsem to. Lhala mi i ona? Nebo to byl jen pokus mě utěšit?

Roky plynuly a já se učila žít bez naděje. Ve škole jsem byla tichá, nechtěla jsem si nikoho pustit k tělu. Kamarádky měly své rodiny, já měla jen medvídka a vzpomínky na vůni maminčina parfému. Jednou jsem slyšela vychovatelky šeptat na chodbě: „Ta malá Anička je pořád sama. Měla by jít do pěstounské péče.“ Srdce mi bušilo až v krku. Co když mě dají k cizím lidem? Co když už nikdy nenajdu maminku?

Jednoho dne přišla do domova paní Kovářová s manželem. Byli milí, usmívali se a ptali se mě na oblíbené pohádky. Nevěděla jsem, co říct. „Aničko, chtěli bychom tě poznat,“ řekla paní Kovářová jemně. „Můžeme spolu jít na zmrzlinu?“ Souhlasila jsem jen proto, že jsem chtěla ven z domova. Na lavičce v parku mi koupili vanilkovou zmrzlinu a povídali si se mnou o pejscích a škole. Bylo to zvláštní – někdo se zajímal o mě.

Začali za mnou chodit častěji. Přinesli mi knížku o koních a pozvali mě na výlet do ZOO. Po několika měsících mi paní Novotná oznámila: „Aničko, paní Kovářová s manželem by tě rádi vzali k sobě domů.“ Zmocnil se mě strach i naděje zároveň. Co když mě budou chtít jen chvíli? Co když budu zase sama?

První noc u Kovářových jsem nemohla spát. Pokoj voněl jinak než v domově, postel byla měkká a na nočním stolku stála fotka celé rodiny – i se mnou. Pan Kovář přišel ke mně: „Neboj se, Aničko, jsme tu pro tebe.“ Rozplakala jsem se. Tolik jsem chtěla věřit, že tentokrát už nikdo neodejde.

Začalo nové období mého života. Učila jsem se říkat „mami“ a „tati“, i když to šlo zpočátku těžko přes rty. Paní Kovářová mě učila péct bábovku a pan Kovář mě bral na výlety na kolech. Ve škole jsem poprvé pozvala kamarádku domů – měla jsem svůj pokoj! Ale v noci mě stále budily sny o mamince. Proč mě opustila? Co když ji jednou potkám na ulici?

Jednoho dne přišel dopis od sociální pracovnice: „Vaše biologická matka se vzdala rodičovských práv.“ Seděla jsem u stolu a třásly se mi ruce. Paní Kovářová mě objala: „Aničko, teď jsme tvoje rodina.“ Plakala jsem dlouho – smutkem i úlevou zároveň.

Dnes je mi dvanáct a mám pocit, že konečně někam patřím. Občas si představuji, jak by to bylo, kdyby maminka zůstala. Ale vím, že rodina není jen o krvi – je o lásce a bezpečí.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Proč některé děti musí tolik trpět, než najdou svůj domov? A kolik dalších Aniček stále čeká? Co byste jim vzkázali vy?