Když manžel zůstane s mámou: Příběh o zradě, odvaze a hledání sebe sama

„To nemyslíš vážně, Petře! Vždyť už máme všechno sbalené, klíče od nového bytu, dokonce i stěhováky čekají dole!“ křičela jsem v předsíni, zatímco Petr stál s rukama v kapsách a upřeně zíral na botník. Jeho matka, paní Novotná, stála opodál s rukama založenýma na prsou a výrazem vítězky.

„Lucko, já… já prostě nemůžu. Máma mě potřebuje. Je po operaci a…“ začal Petr tiše, ale jeho matka ho okamžitě přerušila: „Ano, Lucie, Petr tu musí zůstat. Kdo by mi pomohl? Ty? Ty máš přece svou práci a své zájmy.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Roky plánování, společné sny o vlastním bydlení, o rodině – všechno to bylo pryč. Všechno kvůli jedné ženě, která nikdy nedokázala přijmout, že její syn už není dítě.

Sedla jsem si na schody a snažila se popadnout dech. „Petře, vždyť jsme tohle řešili už tolikrát. Tvoje máma tě vždycky potřebuje víc než já. Ale co já? Co my?“

Petr se na mě ani nepodíval. „Promiň, Lucko. Já prostě nemůžu odejít.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme spolu seděli u vína a plánovali, jak si zařídíme nový byt v Holešovicích. Jak jsme se smáli nad tím, jak budeme vybírat gauč a hádat se o barvu závěsů. Teď jsem tu seděla sama s kufrem v ruce a srdcem zlomeným na tisíc kousků.

„Takže to je všechno? Kvůli tvojí mámě zahodíš všechno, co jsme spolu budovali?“ zeptala jsem se naposledy.

Petr jen pokrčil rameny. „Ona mě potřebuje.“

Vzala jsem kufr a vyšla ven. Stěhováci už netrpělivě přešlapovali u auta. „Paní, máme to naložit?“ zeptal se jeden z nich.

„Ano,“ odpověděla jsem tiše. „Ale jen moje věci.“

Cesta do nového bytu byla tichá a smutná. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – co jsem udělala špatně? Proč jsem nebyla dost dobrá? Proč Petr nikdy nedokázal přestřihnout pupeční šňůru?

První noc v novém bytě byla nejhorší. Seděla jsem na zemi mezi krabicemi a brečela do polštáře. Volala mi maminka: „Lucko, co se stalo? Petr tu není?“

„Ne… zůstal u mámy,“ vzlykala jsem.

„To snad není možné! Vždyť jste to měli všechno naplánované! Víš co? Přijedu za tebou zítra ráno.“

Druhý den ráno jsem otevřela dveře mamince a padla jí do náruče. „Mami, já už nevím, co mám dělat.“

Maminka mě pohladila po vlasech: „Musíš být silná, Lucko. Petr je dospělý chlap. Pokud si neumí vybrat mezi tebou a svou matkou, možná si nezaslouží ani jednu.“

Celý týden jsem chodila do práce jako tělo bez duše. Kolegové si šeptali za zády: „Prý jí utekl manžel…“ Všichni měli plno rad – „Dej mu čas“, „Zavolej mu“, „Počkej, až mu dojde, co ztratil“ – ale já věděla, že to není tak jednoduché.

Jednou večer mi přišla zpráva od Petra: „Promiň mi to všechno. Máma je na tom špatně a já nemůžu odejít.“

Odpověděla jsem mu: „A co já? Já pro tebe nic neznamenám?“

Dlouho neodepsal. Až po několika dnech přišla další zpráva: „Nevím, co mám dělat.“

Začala jsem chodit na procházky po Praze sama. Sedávala jsem v kavárně na Letné a pozorovala páry kolem sebe. Přemýšlela jsem o tom, proč jsou některé ženy vždycky až na druhém místě – za matkou, za prací, za koníčky.

Jednou večer mi zavolala tchyně: „Lucie, měla bys pochopit, že rodina je nejdůležitější.“

„Ale já jsem jeho rodina!“ vykřikla jsem do telefonu.

„Ty nikdy nebudeš jeho rodina tak jako já,“ odpověděla klidně.

Zavěsila jsem a poprvé pocítila vztek místo smutku. Proč bych měla bojovat o někoho, kdo o mě nebojuje?

Začala jsem si pomalu zařizovat byt podle sebe. Koupila jsem si žluté závěsy, které by Petr nikdy neschválil. Pozvala jsem kamarádky na víno a smály jsme se až do rána.

Jednoho dne zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stál Petr s růží v ruce.

„Lucko… můžu dál?“ zeptal se nesměle.

„Proč jsi tady?“

„Máma už je na tom líp… a já… já si uvědomil, že bez tebe to nemá smysl.“

Stála jsem ve dveřích a dívala se na něj. Najednou jsem si uvědomila, že už ho nepotřebuju tak jako dřív.

„Petře… možná je čas, abys konečně dospěl. Já už tě zachraňovat nebudu.“

Zavřela jsem dveře a opřela se o ně zády. Poprvé po dlouhé době jsem cítila klid.

Možná je někdy lepší být sama než žít ve stínu něčí matky. Co myslíte vy? Má cenu bojovat o vztah, když jste pro partnera vždycky až druzí?