Když na tebe už nikdo nečeká: Mezi odpuštěním a zapomněním – Příběh Tomáše z neurologické rehabilitace v Brně

„Tomáši, už zase volá tvoje sestra. Mám jí říct, že jsi na vizitě?“ ozvalo se za dveřmi sesterny. Ztěžka jsem položil tužku a podíval se na hodiny. Bylo půl sedmé ráno, oddělení už dávno žilo vlastním tempem. „Řekni jí, že zavolám později,“ odpověděl jsem tiše, ale v hlavě mi hučelo. Věděl jsem, proč volá. Zase se pohádali s mámou a já měl být ten, kdo to vyřeší. Jako vždycky.

Pracuji jako zdravotní bratr na neurologické rehabilitaci v Brně. Každý den vidím lidi, kteří bojují s následky mrtvice, úrazu nebo těžké nemoci. Pomáhám jim znovu se postavit na nohy, doslova i obrazně. Ale když jsem jednoho rána sám zkolaboval na chodbě oddělení, všechno se obrátilo naruby.

Probudil jsem se na JIPce s ochrnutou levou rukou a rozmazanými vzpomínkami. První, co jsem slyšel, byl hlas doktorky Novotné: „Tomáši, měl jste mozkový infarkt. Musíte být silný.“ V hlavě mi běžely otázky: Kdo teď pomůže mně? Kdo mi podá ruku?

Dny v nemocnici se táhly. Sestřičky byly milé, ale já byl najednou ten pacient, ne kolega. Každý den jsem čekal na návštěvu. Máma nepřišla ani jednou. Sestra poslala SMS: „Promiň, nestíhám, děti jsou nemocné.“ Táta? Ten už dávno nebyl součástí našeho života.

Když mi lékaři oznámili, že mě propouštějí domů, cítil jsem zvláštní směs úlevy a strachu. „Máte někoho, kdo vás vyzvedne?“ zeptala se mě mladá sanitářka. Mlčky jsem zavrtěl hlavou. „Tak vám zavoláme sanitku.“

Cestou domů jsem přemýšlel o všem, co se mezi mnou a rodinou stalo. Vždycky jsem byl ten prostředník – mezi mámou a sestrou, mezi sestrou a jejím mužem, mezi mámou a světem. Nikdy jsem si nestěžoval. Ale když jsem potřeboval pomoc já, nebyl tu nikdo.

Doma mě vítalo ticho. Byt byl studený, v lednici jen jogurt a starý chleba. Sedl jsem si na postel a rozbrečel se jako malý kluk. Vzpomněl jsem si na dětství v paneláku na Lesné – máma křičela na tátu, táta bouchal dveřmi, sestra brečela v pokoji a já se snažil všechny uklidnit.

Dny plynuly jeden jako druhý. Rehabilitace byla bolestivá a pomalá. Jednou večer mi zazvonil telefon. „Tomáši? Tady je máma…“ Její hlas byl nejistý, skoro cizí. „Slyšela jsem, že jsi doma… Potřebovala bych pomoct s okny.“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. „Mami, já sotva chodím! Proč jsi nepřišla za mnou do nemocnice?“ Na druhém konci bylo ticho. „Já… nevěděla jsem, co říct,“ špitla.

Další dny jsme spolu nemluvili. Sestra mi poslala balíček s čajem a ponožkami pro štěstí. Bez vzkazu.

Jednoho dne jsem potkal sousedku paní Dvořákovou na chodbě. „Tomášku, vy jste takový hodný kluk… A teď jste tu sám? To je nespravedlivé.“ Její slova mě bodla do srdce víc než cokoliv jiného.

Začal jsem chodit na skupinovou terapii pro lidi po mrtvici. Tam jsem poznal pana Karla – bývalého řidiče tramvaje, kterého opustila rodina hned po úrazu. „Víte, Tomáši,“ řekl mi jednou po sezení, „rodina není vždycky ta krevní. Někdy si ji člověk musí najít sám.“

Začal jsem psát deník. Každý den jednu větu o tom, za co jsem vděčný – i když to byla jen horká polévka nebo úsměv cizího člověka v tramvaji.

Jednou večer mi přišla zpráva od sestry: „Můžu přijít? Potřebuju si promluvit.“ Přišla s kruhy pod očima a nervózně si hrála s klíči. „Promiň, že jsme tě nechali samotného… Já prostě nevěděla, jak ti pomoct.“

Seděli jsme spolu dlouho do noci a poprvé za mnoho let jsme si povídali upřímně – o strachu, o bolesti i o tom, jak těžké je někdy být rodina.

Máma mi později poslala dopis – ručně psaný, plný škrtanců a slzavých skvrn: „Odpusť mi, Tomáši. Neumím být silná matka.“

Nevím, jestli někdy dokážu úplně odpustit. Ale vím jedno: samota bolí víc než jakýkoliv fyzický handicap.

Dnes už zase chodím do práce – pomalu, opatrně, ale s novým pohledem na svět i na lidi kolem sebe.

A tak se ptám: Kolik toho musí člověk vydržet, než pochopí, že rodina není samozřejmost? A kolik bolesti je třeba k tomu, abychom dokázali odpustit těm nejbližším?