Když se domov rozpadne: Příběh otce z Ostravy

„Tati, proč je taková zima? Proč nemůžeme jít domů?“ ptala se mě malá Anička, když jsme seděli na lavičce před zavřeným panelákem. Sníh padal hustě a já cítil, jak mi mrzne krev v žilách – nejen zimou, ale hlavně strachem. Vedle mě seděl Honzík, osmiletý kluk, který se snažil být statečný, ale v očích měl slzy.

Ještě ráno jsme byli rodina. Ještě ráno jsme měli domov. Ale pak přišel exekutor, zabouchl dveře a řekl: „Máte deset minut. Vemte si, co unesete.“ Moje žena Lenka už to dávno vzdala – odešla před měsícem za jiným, prý už nemůže dál žít v dluzích a nejistotě. Zůstal jsem na všechno sám.

„Nebojte se, děti,“ snažil jsem se je uklidnit, i když jsem sám nevěděl, co bude dál. „Najdeme nějaké řešení.“ Ale v hlavě mi běžely jen otázky: Kam půjdeme? Kdo nám pomůže? Co jsem to za otce, když nedokážu ochránit vlastní děti?

Zkusil jsem zavolat své matce do Poruby. „Mami, vyhodili nás z bytu. Můžeme k tobě na pár dní?“ Ale ona jen povzdechla: „Vždyť víš, že mám sotva místo pro sebe. A s tím tvým pitomým psem tam taky nemůžete.“

Pes Baryk seděl u našich nohou a třásl se zimou stejně jako my. V tu chvíli jsem měl chuť křičet na celý svět.

Když už byla tma a děti začaly plakat zimou i únavou, rozhodl jsem se jít na nejbližší úřad městské části. Tam mě paní za přepážkou odbyla: „Ubytovna je plná. Zkuste Charitu nebo Armádu spásy.“

„Ale já mám dvě malé děti a psa!“

„To je mi líto, pane Nováku. Zvířata tam nesmí.“

Cítil jsem se ponížený a bezmocný. Vždycky jsem byl hrdý Ostravák, chlap, co si poradí. Ale teď jsem byl jen troska.

Nakonec jsme skončili v čekárně pohotovosti – aspoň tam bylo teplo. Anička mi usnula v náručí a Honzík se ke mně přitulil. Já jen tiše brečel a doufal, že si toho nikdo nevšimne.

Ráno nás probudila uklízečka: „Tady nemůžete spát! Tohle není noclehárna!“

Vydal jsem se s dětmi do školy – aspoň tam jim bude teplo a dostanou oběd. Učitelka Honzíka si mě vzala stranou: „Pane Nováku, slyšela jsem, co se stalo. Nechcete pomoct? Mám známou na sociálce.“

Poprvé za posledních 24 hodin jsem ucítil záblesk naděje.

Za pár hodin už jsme seděli na úřadě sociálních služeb. Paní Králová byla laskavá a trpělivá: „Nebojte se, pane Nováku. Něco vymyslíme. Máte práci?“

„Měl jsem… Dělal jsem ve Vítkovicích na dílně, ale propustili mě před Vánoci.“

„A rodina? Přátelé?“

„Nikdo nemůže pomoct.“

„Dobře… Zkusíme najít krizové ubytování aspoň na pár dní.“

Nakonec nás vzali do azylového domu na okraji Ostravy. Malý pokojík s palandou a společnou kuchyní na chodbě. Ale bylo tam teplo a bezpečno.

Děti byly šťastné – Honzík si hned našel kamaráda Filipa a Anička dostala plyšového medvěda od paní vychovatelky.

Já ale cítil jen hanbu a vinu. Každý večer jsem si opakoval: „Musíš to zvládnout kvůli dětem.“

Začal jsem hledat práci – rozesílal životopisy, chodil po stavbách i skladech. Všude jen krčili rameny: „Máme plno… Ozveme se…“

Jednou večer zaklepal na dveře našeho pokoje soused Petr: „Hele, slyšel jsem, že sháníš práci. Znám jednoho chlapa ve firmě na úklid hal. Není to žádná sláva, ale aspoň něco.“

Druhý den ráno už jsem stál v montérkách v průmyslové zóně Hrabová a drhnul podlahy mezi stroji. Bolela mě záda i duše, ale měl jsem pocit, že aspoň něco dělám.

Začali jsme si pomalu zvykat na nový život. Děti chodily do školy a školky, já do práce. Večer jsme si četli pohádky a snili o tom, že jednou budeme mít zase vlastní byt.

Jednou přišla Anička domů s obrázkem: „Tati, nakreslila jsem náš nový domov!“ Byla to malá místnost s postelemi a usměvavými obličeji.

Rozbrečel jsem se dojetím.

Za pár měsíců nám paní Králová oznámila: „Pane Nováku, podařilo se nám najít pro vás obecní byt! Není to luxus, ale je váš.“

Ten den jsme slavili – koupil jsem dětem koláče a Baryk dostal novou deku.

Dnes už máme svůj malý domov zpátky. Není dokonalý, ale je náš. A já vím, že bez pomoci cizích lidí bych to nikdy nezvládl.

Někdy večer přemýšlím: Jak je možné, že člověk může během jediného dne přijít o všechno? A proč je tak těžké požádat o pomoc? Co byste dělali vy na mém místě?