Když si manžel vybral svou matku místo mě: Můj boj o rodinu a víru

„Proč jsi zase koupila tu drahou šunku? Maminka říkala, že máme šetřit!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila tašky na stůl. Zastavila jsem se v půli pohybu a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Petr stál u lednice, v ruce účtenku, a jeho matka, paní Novotná, seděla u stolu s výrazem vítězky.

„To je pro děti, mají ji rády,“ snažila jsem se klidně vysvětlit, ale Petr už mě neposlouchal. „Maminka má pravdu. Měli bychom víc přemýšlet nad tím, co kupujeme.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale neudělala jsem to. Už dávno jsem se naučila, že křik v našem domě nic neřeší. Jen další tiché dny a pohledy plné výčitek.

Když jsme se s Petrem brali, byla jsem přesvědčená, že spolu zvládneme všechno. On byl můj nejlepší kamarád ze střední, smáli jsme se stejným vtipům, plánovali společnou budoucnost. Jenže už na svatbě jsem si všimla, jak často se dívá po své matce, jestli je spokojená. A ona? Ta nikdy nebyla spokojená s ničím, co jsem udělala.

Po narození naší první dcery Klárky se všechno ještě zhoršilo. Paní Novotná k nám začala chodit každý den. „Tohle dítě je moc hubené,“ říkala a brala mi ji z náruče. „Ty neumíš kojit správně.“ Petr mlčel. Jen se díval do země.

Začaly hádky. Nejprve potichu, šeptem v ložnici. „Proč jí všechno dovoluješ?“ ptala jsem se zoufale. „Je to moje máma,“ odpovídal Petr. „Chce nám pomoct.“

Jenže její pomoc znamenala, že jsem byla v našem vlastním bytě cizincem. Všechno muselo být podle ní – od jídla až po to, jak věšíme prádlo. Když jsem se jednou pokusila změnit pořadí hrnků ve skříňce, našla jsem je druhý den zase zpátky. Petr jen pokrčil rameny: „Maminka je na to zvyklá.“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Modlila jsem se večer v koupelně, kde mě nikdo neslyšel. Prosila jsem Boha o sílu vydržet další den. Děti byly malé a já nechtěla rozbít rodinu kvůli hádkám s tchyní.

Jednou večer, když děti spaly, jsem seděla na balkoně a poprvé nahlas řekla: „Já už nemůžu.“ Slzy mi tekly po tváři a já si připadala slabá a zbytečná.

Druhý den ráno přišla paní Novotná dřív než obvykle. „Petr říkal, že jsi v noci brečela. To bys neměla dávat najevo před dětmi,“ napomenula mě místo pozdravu.

V tu chvíli ve mně něco prasklo. „A co mám dělat? Mám být šťastná, když mě tu nikdo neposlouchá?“ vyhrkla jsem.

Petr přišel do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem zvýšila hlas. „Mami, běž prosím domů,“ řekl tiše. Bylo to poprvé za osm let manželství, kdy se mě zastal.

Ale bylo pozdě. Večer jsme seděli naproti sobě u stolu a já věděla, že už to takhle dál nejde.

„Petře, já tě miluju, ale nemůžu žít ve stínu tvojí matky,“ řekla jsem tiše.

Dlouho mlčel. Pak jen zašeptal: „Já nevím, jak to změnit.“

Začali jsme chodit na manželskou poradnu. Bylo to těžké – Petr byl zvyklý všechno řešit mlčením nebo útěkem k mamince. Já se učila říkat nahlas, co cítím.

Jednou nám poradkyně položila otázku: „Kdo je pro vás důležitější – vaše žena nebo vaše matka?“ Petr dlouho mlčel a pak řekl: „Obě.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že odpověď možná nikdy nebude taková, jakou bych chtěla slyšet.

Začala jsem hledat sílu v sobě a ve víře. Každý večer jsem si našla chvilku na modlitbu – ne za to, aby se Petr změnil, ale abych já našla klid a neztratila samu sebe.

Dnes je to už rok od chvíle, kdy jsme začali mluvit o našich pocitech otevřeněji. Paní Novotná už k nám nechodí každý den – někdy přijde jednou týdně na kávu s dětmi. Petr se snaží být víc doma s námi.

Není to dokonalé. Stále jsou chvíle, kdy mám pocit, že bojuju s neviditelným soupeřem. Ale už vím, že nejsem sama.

Někdy si večer sednu na balkon a ptám se sama sebe: Je možné žít šťastně vedle někoho, kdo nikdy úplně neodstřihl pupeční šňůru? Co byste udělali vy na mém místě?