Když soused otevřel v županu: Co jsem zjistila o svém manželovi a sobě

„To snad není možné…“ šeptla jsem si pro sebe, když jsem zírala na šedé, vytahané tričko s logem Spartaku Praha, které viselo na háčku v předsíni sousedova bytu. To tričko si dnes ráno oblékl Petr, můj manžel. Vždycky v něm chodil doma, když měl špatnou náladu. A teď je tady? U Novákových?

„Potřebujete něco, paní Dvořáková?“ zeptal se pan Novák, stále v županu, s rozcuchanými vlasy a unavenýma očima. Snažila jsem se tvářit normálně, ale srdce mi bušilo až v krku. „Ehm… jenom mouku. Došla mi na bábovku,“ vykoktala jsem.

„Jistě, pojďte dál, hned vám ji nasypu.“ Prošla jsem kolem něj do kuchyně, kde byl nepořádek a na stole dva hrnky od kávy. Jeden s otiskem rtěnky. Moje mysl jela na plné obrátky. Petr přece dnes odjel na služební cestu do Brna… nebo ne?

Když jsem se vrátila domů s pytlíkem mouky, ruce se mi třásly. Děti byly ve škole, byt byl tichý a prázdný. Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a zírala na mobil. Mám mu zavolat? Zeptat se ho? Nebo to všechno jen přeháním? Vždyť jsme se nikdy nehádali. Petr byl vždycky klidný, spolehlivý… až moc spolehlivý. Poslední měsíce ale býval často pryč, domů chodil pozdě a byl zamyšlený. Když jsem se ptala, co ho trápí, jen mávl rukou: „Práce.“

Odpoledne jsem šla vyzvednout děti – Aničku z klavíru a Honzu z florbalu. Po cestě domů jsem potkala sousedku Martinu. „Hele, viděla jsi dneska ráno Petra?“ zeptala se mě najednou. „Ne… proč?“ „No, šel z našeho vchodu kolem sedmé. Myslela jsem, že už je dávno pryč.“

V tu chvíli mi bylo jasné, že něco nesedí. Večer jsem seděla v ložnici a čekala, až Petr zavolá. Když se konečně ozval, jeho hlas zněl unaveně: „Ahoj, dneska to bylo peklo, ještě musím na večeři s klientem.“ Mlčela jsem. „Jsi tam?“ „Jsem,“ odpověděla jsem tiše. „Petr… máš u Novákových tričko.“ Chvíli bylo ticho. Pak řekl: „To je omyl. Asi jsem si ho tam zapomněl, když jsme tam včera večer seděli s Karlem.“

Ale já věděla své. Karel Novák byl sice jeho kamarád, ale jeho žena Lenka byla poslední dobou až moc milá a pozorná – jak ke mně, tak k Petrovi.

Další dny jsem byla jako na trní. Petr se vrátil domů až v pátek večer. Děti mu skočily kolem krku, já se snažila tvářit normálně. Ale když jsme zůstali sami v kuchyni, zeptala jsem se přímo: „Petr, je mezi tebou a Lenkou něco?“ Zarazil se a podíval se mi do očí: „Proč by mělo být?“ „Protože jsi poslední dobou jiný. A protože tvoje tričko bylo u nich.“

Petr si povzdechl a sedl si ke stolu. „Nic mezi námi není… Ale ano, poslední dobou si s Lenkou rozumím víc než s tebou.“ Ta slova mě bodla jako nůž. „A proč? Co ti doma chybí?“ vyhrkla jsem.

„Nevím… možná klid. Možná pocit, že mě někdo poslouchá.“

V tu chvíli mi došlo, že jsme oba unavení – on z práce a já z nekonečného kolotoče domácnosti a dětí. Přestali jsme spolu mluvit o věcech, které nás trápí. Každý jsme si žili svůj život vedle sebe.

Další týdny byly plné napětí. Petr trávil víc času mimo domov, já se snažila být silná kvůli dětem. Jednou večer přišla Anička za mnou do ložnice: „Mami, proč je táta pořád pryč? Udělala jsi něco špatně?“ Rozplakala jsem se.

Nakonec jsme s Petrem seděli naproti sobě u stolu a rozhodli se pro manželskou poradnu. Bylo to těžké – přiznat si chyby i slabosti. Ale poprvé po dlouhé době jsme spolu opravdu mluvili.

Dnes už vím, že žádné manželství není dokonalé. A že někdy je potřeba projít bouří, abychom našli cestu zpět k sobě – nebo k sobě samým.

Někdy si kladu otázku: Kde je hranice mezi důvěrou a slepotou? A kolik toho jsme ochotni přehlížet jen proto, abychom nemuseli čelit pravdě?