Když tě někdo nemiluje: Můj život s Petrem a 15 znamení, která jsem přehlížela
„Zase jsi zapomněla koupit mléko? To je už potřetí tento týden, Lenko!“ Petrův hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítila, jak mi po zádech stéká pot. V hlavě mi hučelo. Mléko. Obyčejné mléko. Ale v jeho očích to byl důkaz mé neschopnosti, další hřebík do rakve našeho manželství.
„Promiň, dneska toho bylo v práci moc. Šéfová mě zdržela déle,“ snažila jsem se vysvětlit.
„Vždycky máš nějakou výmluvu. Kdybych já nechodil do práce, tak tady asi všichni umřeme hlady,“ odsekl a zabouchl lednici.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na první znamení. Bylo to už dávno, ještě před svatbou. Seděli jsme v kavárně na Vinohradech a já mu vyprávěla o svých snech – chtěla jsem cestovat, učit se jazyky, možná jednou napsat knihu. Petr se jen usmál a řekl: „To jsou hezké představy, ale život není pohádka.“ Tehdy jsem to brala jako realismus. Dnes vím, že to byla první kapka jeho lhostejnosti.
Naše manželství začalo jako většina ostatních – s nadějí a očekáváním. První rok jsme bydleli v malém bytě na Žižkově, kde bylo slyšet tramvaje i sousedy hádající se přes tenké zdi. Byli jsme mladí, plní plánů. Ale Petr nikdy neplánoval se mnou. Plánoval pro sebe.
Když jsem otěhotněla s naší dcerou Terezkou, doufala jsem, že se něco změní. Že ho dítě spojí s rodinou, že najde v sobě něhu a zájem. Místo toho začal trávit víc času v práci a večery u televize. Když jsem mu ukazovala první ultrazvuk, jen pokrčil rameny: „Hlavně aby to nebyl kluk, ti jsou moc hluční.“
Moje máma mi často říkala: „Lenko, chlapi jsou prostě takoví. Musíš být trpělivá.“ Ale já jsem byla trpělivá až moc dlouho. Každý den jsem hledala důkazy jeho lásky – pohled, dotek, slovo uznání. Místo toho jsem dostávala jen kritiku a mlčení.
Jednou večer, když Terezka měla horečku a já běhala mezi dětským pokojem a kuchyní, Petr seděl u počítače a hrál šachy online. „Můžeš mi pomoct? Potřebuju podat teploměr,“ zavolala jsem zoufale.
„Nemůžu teď, mám rozhranou partii s Jirkou,“ odpověděl bez ohlédnutí.
To byl další z patnácti znaků – jeho zájmy byly vždy přednější než naše potřeby.
Začala jsem si vést seznam v hlavě:
- Nikdy se nezeptal, jak se cítím.
- Nepamatoval si výročí ani narozeniny.
- Nikdy mě neobjal jen tak.
- Před přáteli mě zesměšňoval.
- Vždy měl poslední slovo.
- Kritizoval moje vaření i oblečení.
- Nikdy mi nepomohl s domácností.
- Smál se mým snům.
- Odmítal společné dovolené.
- Nezajímal se o Terezku.
- Vždy měl plno práce nebo koníčků.
- Nikdy mi nedal najevo uznání.
- Vyhýbal se rozhovorům o budoucnosti.
- Vždy hledal chyby jen na mně.
- Nikdy neřekl „miluji tě“ bez nátlaku.
Jednoho dne jsem seděla s Terezkou na hřišti pod panelákem a sledovala ostatní maminky s dětmi. Smály se, povídaly si s manžely po telefonu nebo plánovaly společné víkendy. Já jsem měla v kapse mobil bez jediné zprávy od Petra.
Když jsem se večer pokusila otevřít téma našeho vztahu, reagoval podrážděně: „Zase ty tvoje ženský řeči! Proč prostě nemůžeš být spokojená?“
Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná jsem opravdu moc náročná? Možná chci od života něco, co není reálné? Ale pak přišel den, kdy Terezka spadla z prolézačky a rozbila si koleno. Volala jsem Petrovi do práce – nezvedl to ani po třetím pokusu. Nakonec mi napsal: „Jsem na poradě.“
Seděla jsem s plačící dcerou v čekárně pohotovosti a poprvé mě napadlo: Proč vlastně zůstávám? Pro koho tuhle rodinu držím pohromadě?
Začala jsem chodit na procházky sama, večer si psát deník a číst knihy o sebeúctě. Pomalu jsem si uvědomovala, že čekám na něco, co nikdy nepřijde – na lásku od člověka, který mě nikdy doopravdy nechtěl poznat ani pochopit.
Jednoho večera jsem seděla u stolu s Petrem naproti sobě. Vzduch byl hustý tichem.
„Petře… myslíš si někdy, že bychom byli šťastnější každý zvlášť?“ zeptala jsem se tiše.
Zvedl oči od mobilu a pokrčil rameny: „Nevím. Asi jo.“
V tu chvíli mi došlo, že odpověď už dávno znám.
Dnes žiju s Terezkou sama v malém bytě na Smíchově. Není to jednoduché – peněz je málo, práce hodně a někdy mě přepadne smutek i strach z budoucnosti. Ale cítím klid. Už nemusím hledat lásku tam, kde nikdy nebyla.
Kolik z nás ještě čeká na změnu u někoho jiného místo toho, abychom změnu udělali sami? A kolik znamení musíme přehlédnout, než si přiznáme pravdu? Co byste udělali vy na mém místě?