Když ti srdce praskne v Bieszczadech: Příběh zrady a odvahy začít znovu

„Nevolej mi, tam je špatný signál,“ řekl Petr a zabouchl za sebou dveře. Ještě jsem slyšela, jak v chodbě cinkají jeho klíče a jak si pod vousy pobrukuje tu jeho oblíbenou písničku od Chinaski. Stála jsem v předsíni, v ruce jsem držela jeho zapomenutý deodorant a hlavou mi problesklo, že je to poprvé za poslední dva roky, co jede někam bez nás. Bez mě a bez Klárky.

„Mami, kdy se vrátí táta?“ zeptala se Klárka, když jsem jí večer četla pohádku. „Za dva dny, zlatíčko. Užijeme si holčičí víkend, co říkáš?“ usmála jsem se, i když jsem uvnitř cítila zvláštní neklid. Petr byl poslední dobou jiný. Častěji se ztrácel v práci, večery trávil na mobilu a když jsem se ptala, co je nového, jen mávl rukou: „Nic, práce.“

V sobotu ráno jsem si vařila kávu a procházela Facebook. Najednou mi srdce vynechalo úder. Mezi fotkami z výletů a dětských oslav se objevila ta jeho. Petr, v té nové modré bundě, co si koupil „do hor“, objímá ženu, kterou jsem nikdy neviděla. Usmívají se na sebe, ona má ruku v jeho vlasech a pod fotkou je komentář: „Nejkrásnější víkend v Bieszczadech.“

Chvíli jsem jen zírala na obrazovku. Pak jsem si všimla dalších fotek – společná snídaně, selfie na vrcholu, večerní oheň. Všude jen oni dva. Žádní „kluci z práce“, žádné partičky. Jen Petr a ta neznámá žena.

Telefon mi vypadl z ruky. Klárka přišla do kuchyně: „Mami, proč pláčeš?“ Rychle jsem si otřela slzy. „Jen jsem si vzpomněla na babičku,“ zalhala jsem. Ale v hlavě mi běželo: Co teď? Zavolat mu? Napsat? Křičet? Mlčet?

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Všude byly jeho věci – hrnek s nápisem „Nejlepší táta“, ponožky pod gaučem, knížka rozčtená na nočním stolku. Večer jsem otevřela víno a napsala své nejlepší kamarádce Lence: „Petr mě podvádí. Viděla jsem fotky.“

Za půl hodiny stála u dveří s čokoládou a kapesníky. „Co budeš dělat?“ zeptala se tiše. „Nevím,“ šeptla jsem. „Mám chuť mu všechno hodit do kufru a zamknout dveře.“

V neděli ráno jsem si všimla, že Petr byl online na WhatsAppu. Napsala jsem mu jen: „Doufám, že si to užíváš.“ Odpověď nepřišla. Celý den jsem přemýšlela, jestli mám právo být tak zraněná. Vždyť poslední dobou jsme spolu skoro nemluvili. Ale tohle? Taková zrada?

V pondělí večer se vrátil. Odemkl dveře, položil batoh na zem a tvářil se, jako by se nic nestalo. „Ahoj holky, už jsem doma!“ Klárka mu skočila kolem krku. Já stála v kuchyni a čekala. „Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se tiše.

Seděli jsme naproti sobě u stolu. „Viděla jsem ty fotky,“ řekla jsem bez obalu. Petr zbledl. „To není tak, jak to vypadá…“ začal, ale já ho přerušila: „Tak jak to je? Kdo je ta žena?“

Chvíli mlčel, pak si promnul oči: „Jmenuje se Jana. Potkal jsem ji na školení v Brně. Poslední měsíce jsme si psali… Chtěl jsem si jen vyčistit hlavu. Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Ale ublížil jsi mi. A Klárce taky,“ řekla jsem zlomeně. „Proč jsi mi to neřekl?“

„Bál jsem se. Nechtěl jsem přijít o rodinu.“

„Ale přišel jsi o moji důvěru,“ odpověděla jsem.

Následující týdny byly peklo. Petr spal na gauči, doma bylo ticho a napětí by se dalo krájet. Klárka se ptala, proč je táta smutný a proč už spolu nechodíme na procházky. Snažila jsem se být silná, ale každou noc jsem brečela do polštáře.

Jednoho večera přišla Klárka za mnou do postele: „Mami, ty už tátu nemáš ráda?“ Objala mě a já jí šeptala do vlasů: „Mám ho ráda, ale někdy lidé dělají věci, které bolí.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze, abych si vyčistila hlavu. Lenka mě vytáhla na víno, na koncert, do kina. Pomalu jsem si uvědomovala, že musím myslet i na sebe. Že mám právo být šťastná.

Po dvou měsících jsme si s Petrem sedli v kavárně na Letné. „Chci být s Janou,“ řekl tiše. „Ale nechci přijít o Klárku.“

„Tohle je tvoje volba,“ odpověděla jsem. „Já už dál nemůžu žít ve lži.“

Rozvedli jsme se v tichosti. Klárka má dva domovy, já nový život. Bolí to pořád, ale každý den je to o trochu lepší.

Někdy večer sedím na balkoně, dívám se na světla města a ptám se sama sebe: Jak dlouho trvá, než člověk zase začne věřit? A co byste udělali vy na mém místě?