Když víra drží pohromadě: Můj boj o manželství a vlastní důstojnost

„Proč jsi zase celý den nic neudělal?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do našeho malého bytu na sídlišti v Brně. Ta otázka mi hořela na jazyku už od chvíle, kdy jsem ráno zabouchla dveře a šla do práce. Petr seděl u stolu, v ruce hrnek s vlažným čajem, oči sklopené do prázdna. „Volal jsem na pár inzerátů,“ zamumlal. Věděla jsem, že lže. Už čtvrtý rok jsem tahala naši domácnost sama – účty, nájem, jídlo, všechno. On byl doma, prý hledal práci, ale většinu času jen seděl, četl zprávy nebo koukal z okna.

Někdy jsem měla pocit, že se dusím. V práci jsem byla za tu spolehlivou, co nikdy neodmítne přesčas. Doma za tu hysterku, co pořád něco vyčítá. Každý večer jsem si v koupelně pouštěla vodu, aby Petr neslyšel můj pláč. „Bože, proč já? Proč zrovna já musím všechno zvládnout sama?“ šeptala jsem do tmy. Modlila jsem se, i když jsem měla pocit, že mě Bůh neslyší.

Moje máma mi říkala: „Ivanko, rozveď se. Takový chlap ti za to nestojí.“ Ale já si vzpomněla na svatbu v kostele, na slib „v dobrém i zlém“. Jenže tohle už nebylo jen zlé – tohle bylo peklo. Někdy jsem si představovala, jak prostě odejdu. Ale kam? Kdo by mě chtěl s hypotékou na krku a srdcem rozbitým na tisíc kousků?

Jednoho večera jsem přišla domů a našla Petra v kuchyni s otevřenou lahví rumu. „Promiň,“ řekl tiše. „Já už nevím, jak dál.“ Sedla jsem si naproti němu a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili doopravdy. O jeho strachu, o mé únavě, o tom, jak jsme se jeden druhému vzdálili. Plakala jsem a on taky.

Začali jsme spolu chodit do kostela. Ne proto, že bychom byli svatí – spíš proto, že jsme potřebovali někam patřit. Modlitba mi dávala sílu vydržet další den. Naučila jsem se odpouštět – jemu i sobě. Nešlo to hned. Byly dny, kdy jsem ho nenáviděla za to, co ze mě udělal. Ale pak přišly chvíle, kdy jsem viděla jeho bolest a pochopila, že i on je vězeň svých strachů.

Jednou v neděli po mši mě oslovila paní Marie z farnosti: „Ivanko, jste statečná žena. Bůh vám pomůže.“ Rozbrečela jsem se jí na rameni jako malá holka. Najednou jsem věděla, že nejsem sama.

Petr si nakonec našel práci ve skladu. Není to žádná sláva, ale začal zase věřit sám v sebe. Já se naučila říkat si o pomoc – nejen Bohu, ale i lidem kolem sebe. Naše manželství není dokonalé. Jsou dny, kdy mám chuť všechno vzdát. Ale už vím, že síla není v tom být pořád silná – ale v tom nevzdat se naděje.

Někdy večer sedíme s Petrem u stolu a držíme se za ruce. „Děkuju ti,“ šeptne mi. A já vím, že to všechno mělo smysl.

Ptám se sama sebe: Kolik toho musí člověk vydržet pro lásku? A kde je hranice mezi obětí a vlastní důstojností? Co byste udělali vy na mém místě?