Květované šaty a slzy na maturitním plese: Příběh Anny Novotné

„To si děláte srandu, paní učitelko?“ vyhrkla jsem, když mě paní Vondráčková zastavila u vchodu do sálu. V ruce jsem pevně svírala lístek na maturitní ples, na který jsem se těšila celý rok. Moje květované šaty, které mi mamka šila celé týdny po večerech, byly najednou problém. „Anna, ty šaty nejsou v souladu s dress codem. Je mi líto, ale musíte odejít,“ řekla přísně a ani se na mě nepodívala. Všichni kolem mě ztichli. Slyšela jsem jen tlumený smích kluků z vedlejší třídy a šepot holek, které si mě prohlížely od hlavy k patě.

Zůstala jsem stát jako opařená. „Ale vždyť je to jen vzor! Nikde není napsané, že musíme mít jednobarevné šaty!“ bránila jsem se zoufale. Paní Vondráčková jen pokrčila rameny: „Pravidla jsou pravidla. Pokud se vám něco nelíbí, můžete si stěžovat u vedení.“

Vyšla jsem ven do chladného dubnového večera. Déšť mi stékal po tváři stejně jako slzy. Vytáhla jsem mobil a zavolala své nejlepší kamarádce Lucii. „Lucko, oni mě vyhodili… kvůli šatům…“ vzlykala jsem do telefonu. „To snad není možný! Počkej tam, hned přijdu,“ ozvalo se na druhém konci.

Sedla jsem si na obrubník před školou a sledovala, jak ostatní holky v drahých róbách vcházejí dovnitř. Některé mě litovaly pohledem, jiné se škodolibě usmívaly. V hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsme s mamkou vybíraly látku v galanterii na náměstí. Jak jsme se smály, když mi poprvé šaty sklouzly z ramen. Jak mi táta říkal, že vypadám jako princezna.

Za chvíli ke mně přiběhla Lucie, celá udýchaná. „Tohle jim nedaruju! Pojď, půjdeme za ředitelkou.“ Vydaly jsme se zpátky dovnitř, ale u dveří nás znovu zastavila paní Vondráčková: „Ředitelka je dneska mimo školu. Pokud chcete něco řešit, přijďte v pondělí.“

Cítila jsem se ponížená a bezmocná. Lucie mě objala: „Pojď ke mně domů, uděláme si vlastní ples.“ Cestou jsme mlčely. Doma u Lucie jsme si pustily hudbu, tančily v obýváku a smály se přes slzy.

Když jsem přišla domů, mamka už věděla, co se stalo. „Tohle jim nedaruju,“ řekla rozhodně a hned druhý den ráno volala do školy. Táta byl vzteky bez sebe: „Vždyť je to směšné! Květované šaty? To je důvod vyhodit dítě z plesu?“

V pondělí jsme šli s rodiči do školy. Paní ředitelka Králová nás přijala v kanceláři. „Chápu vaše rozhořčení, ale pravidla byla jasně stanovena,“ řekla suše. Mamka jí ukázala školní řád: „Nikde tu není napsané nic o vzorech! Jen že šaty mají být společenské délky.“ Ředitelka chvíli mlčela a pak pokrčila rameny: „Bohužel už s tím nic neuděláme.“

Cítila jsem se zrazená nejen školou, ale i některými spolužáky. Na sociálních sítích se objevily fotky z plesu a pod nimi komentáře typu: „Aspoň tam nebyla ta květovaná hrůza.“ Ale našli se i tací, kteří mě podpořili: „Ančo, byla jsi nádherná! Škoda, že tě tam nepustili.“

Nejvíc mě ale mrzelo to ponížení před celou třídou. Některé holky mi psaly zprávy: „Neboj, příští týden je ples na gymplu u tvého bratrance Filipa. Pojď s námi!“ Nejprve jsem váhala – bála jsem se dalšího odmítnutí a posměchu. Ale Filip mě přesvědčil: „Prosím tě, přijď! A vezmi si ty šaty, jsou fakt krásný.“

Den před plesem jsem stála před zrcadlem a dívala se na sebe v květovaných šatech. Mamka mě pohladila po vlasech: „Jsi krásná taková, jaká jsi. Nenech si to vzít.“

Na gymplu mě nikdo neřešil – naopak, několik holek mi pochválilo šaty a kluci mě pozvali k tanci. Poprvé za dlouhou dobu jsem se cítila sama sebou. Smála jsem se s Filipem i jeho kamarády a zapomněla na všechny křivdy.

Když jsem večer přišla domů, seděla jsem dlouho na posteli a přemýšlela. Proč jsou lidé někdy tak malicherní? Proč dokážeme druhé soudit podle oblečení? A proč je tak těžké postavit se nespravedlnosti?

Možná právě proto bych chtěla slyšet váš názor: Stalo se vám někdy něco podobného? Jak byste se zachovali vy?