Kytice za dveřmi: Když sousedova pozornost rozbije manželství

„Zase ty kytky? Co si o sobě ten Petr myslí?“ Marek stál ve dveřích kuchyně, ruce v bok, a jeho hlas byl napjatý jako struna. Venku pršelo, kapky bubnovaly do parapetu, ale uvnitř našeho bytu bylo dusno jako před bouřkou. Na stole ležela čerstvá kytice tulipánů a vedle ní bonboniéra Orion.

„Je to jen pozornost, Marku. Petr je nový soused, chce se seznámit,“ snažila jsem se vysvětlit, ale věděla jsem, že tohle nebude stačit. Marek mě propaloval pohledem, jako bych byla cizí člověk. „A proč ti je nosí jenom tobě? Mně nikdy nic nedal,“ odsekl a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo.

Petr se přistěhoval do našeho paneláku na Proseku před měsícem. Vysoký, usměvavý, vždycky ochotný pomoct s taškami nebo podržet výtah. První týden mi přinesl kytku „na uvítanou“, další týden čokoládu „jen tak pro radost“. Nikdy nic nechtěl na oplátku, jen pár slov na chodbě nebo krátký rozhovor o počasí. Ale Marek v tom viděl něco víc.

Naše manželství bylo poslední roky jako starý svetr – drželo pohromadě, ale na některých místech už byly díry. Děti odešly na vysokou, doma jsme zůstali sami dva a najednou jsme nevěděli, co si říct. Večer jsme seděli u televize, každý s mobilem v ruce, a mlčeli. Když přišel Petr, jako by do našeho života vnesl nový vzduch – nebo spíš vítr, který začal všechno rozfoukávat.

Jednoho dne jsem šla s košem a Petr mě zastavil na chodbě. „Dobrý den, paní Novotná. Nechcete zajít na kávu? Mám doma čerstvě upečený štrúdl.“ Usmála jsem se, ale odmítla. „Děkuju, ale mám ještě práci.“ Večer jsem to řekla Markovi – chtěla jsem být upřímná. On jen mlčky přikývl a pak bouchl dveřmi od ložnice.

Začala jsem si všímat, že Marek je podrážděnější než dřív. Každá zpráva na mém telefonu byla podezřelá, každý úsměv na chodbě znamenal problém. Jednou večer jsme seděli u večeře a Marek najednou řekl: „Víš co? Jestli ti Petr tak vyhovuje, klidně si s ním běž! Aspoň budeš mít doma někoho, kdo ti bude nosit kytky každý den.“

Zůstala jsem sedět s vidličkou v ruce a nevěděla, co říct. Vždyť já nic neudělala! Jen jsem přijala pár květin a bonboniéru od souseda. Ale v Markových očích jsem byla zrádkyně.

Začali jsme se hádat častěji. Marek mi vyčítal všechno – že se moc usmívám na cizí lidi, že už ho nemiluju jako dřív, že mu něco tajím. Já mu zase vyčítala jeho žárlivost a nedůvěru. „Proč mi nevěříš? Vždyť jsi to ty, s kým jsem strávila celý život!“ křičela jsem jednou v slzách.

Jednoho večera jsem seděla sama v obýváku a dívala se na tu poslední kytici od Petra. Voněla krásně a připomněla mi doby, kdy mi Marek nosil květiny jen tak – když jsme byli mladí a zamilovaní. Kdy se to změnilo? Kdy jsme se stali jen spolubydlícími?

Druhý den ráno jsem potkala Petra u výtahu. „Všechno v pořádku?“ zeptal se tiše. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem kývla: „To víte… manželství.“ Usmál se smutně: „To znám. Moje bývalá žena taky žárlila… nakonec odešla.“

Celý den jsem o tom přemýšlela. Je opravdu chyba přijmout od někoho laskavost? Nebo je chyba v tom, že jsme s Markem zapomněli být k sobě laskaví my dva?

Večer jsem si sedla naproti Markovi ke stolu. „Marku, musíme si promluvit. Nejde o Petra. Jde o nás dva. Kdy jsme spolu naposledy byli jen tak venku? Kdy jsi mi naposledy řekl něco hezkého?“ Marek mlčel dlouho, pak sklopil oči: „Já nevím… Asi už dávno.“

Seděli jsme tam dlouho a poprvé po letech jsme si povídali do noci – o dětech, o práci, o tom, co nám chybí. Nevyřešili jsme všechno, ale aspoň jsme začali mluvit.

Petr už mi další kytici nepřinesl. Možná pochopil, že některé hranice je lepší nepřekračovat. A já pochopila, že někdy stačí málo – jedna kytka navíc – aby člověk zjistil, co mu doma opravdu chybí.

Možná bych měla být vděčná za tuhle malou bouři v našem životě. Ale pořád si kladu otázku: Je opravdu špatné přijmout obyčejnou laskavost od druhého člověka? Nebo je špatné zapomenout být laskaví k sobě navzájem?