„Mami, vrať mi klíče od bytu!“: Jak jsem pochopil svou ženu, až když jsem zažil tchyni na vlastní kůži

„Mami, už to stačí! Vrať mi ty klíče od bytu!“ vykřikl jsem, až se mi hlas zlomil. Stál jsem v předsíni, v jedné ruce hrnek s nedopitou kávou, v druhé svazek klíčů, které mi matka neochotně podávala. Lenka stála za mnou, oči sklopené, ruce zaťaté v pěst. V tu chvíli jsem cítil, jak se mi hroutí svět, který jsem si tak pečlivě budoval.

Nikdy bych nevěřil, že tohle budu muset řešit. Vždyť moje máma byla vždycky ta hodná, co mi pekla bábovku a žehlila košile. Ale poslední měsíce se něco změnilo. Každý den po páté hodině se objevila u nás doma. Nejprve nenápadně – „jen na kafe, synku“ – ale pak začala kontrolovat ledničku, šuplíky, dokonce i prádlo v koši. „Lenko, proč máš zase tolik prádla? A ty ponožky nejsou správně otočené!“ slyšel jsem ji denně.

Lenka se mi snažila vysvětlit, jak moc ji to trápí. „Petře, já už to nezvládám. Tvoje máma tu je víc než já. Přijdu z práce a ona tu sedí, komentuje každý můj pohyb. Nemám tu klid.“ Jenže já jsem jí nevěřil. Myslel jsem si, že přehání. Vždyť máma je přece rodina!

Až když jsem byl doma na nemocenské s vyvrtnutým kotníkem a musel jsem sám čelit jejím každodenním návštěvám, pochopil jsem. Každý den přesně v 17:05 zazvonila. „Petříčku, už jsi jedl? Co ta lednička? Máš tam málo zeleniny! A proč je v koupelně mokro?“ Ptala se a hned šla kontrolovat.

Jednou jsem ji slyšel, jak si v kuchyni polohlasem brumlá: „Ta Lenka to tu nikdy nemá pořádně uklizené…“ A pak přišla sobota. Dvakrát za den! Dopoledne donesla koláč a odpoledne přišla „jen tak“, protože prý zapomněla u nás deštník.

Začal jsem být nervózní. Nemohl jsem si ani v klidu pustit televizi nebo si číst noviny. Pořád někde šramotila, něco přesouvala, kritizovala. Když Lenka přišla domů později z práce, byla unavená a podrážděná. „Víš co? Já už ani nechci chodit domů. Je to tu pořád její byt, ne náš.“

Jednoho večera jsme se pohádali. „Proč jí prostě nevezmeš ty klíče? Proč jí dovoluješ sem chodit kdykoliv chce?“ křičela Lenka a slzy jí tekly po tváři. „Je to tvoje máma, ale já tu taky bydlím!“

Zůstal jsem stát v kuchyni a cítil se jako zbabělec. Máma mi vždycky říkala: „Rodina je základ všeho.“ Ale co když rodina ničí to nejdůležitější – můj vztah s Lenkou?

Další den jsem matce zavolal: „Mami, potřebuju s tebou mluvit.“ Přišla hned po práci. Seděli jsme u stolu a já hledal slova.

„Mami, víš… já tě mám rád. Ale potřebujeme s Lenkou víc soukromí. Prosím tě, mohla bys nám vrátit klíče?“

Ztuhla. „To myslíš vážně? Já vám chci jen pomoct! Kdyby se něco stalo…“

„Mami, chápu to. Ale my už nejsme děti. Potřebujeme svůj prostor.“

Chvíli bylo ticho. Pak mi podala klíče a odešla bez jediného slova.

Doma bylo najednou ticho. Lenka mě objala a poprvé po dlouhé době se usmála.

Ale ve mně zůstala pachuť viny. Máma mi další týden nevolala. Když jsme se potkali na rodinné oslavě u bratra, sotva mě pozdravila.

Začal jsem pochybovat: Udělal jsem správně? Nezradil jsem vlastní matku? Nebo bych měl stát za svou ženou za každou cenu?

Teď sedím večer u okna a dívám se na prázdnou ulici. Přemýšlím: Je možné najít rovnováhu mezi láskou k rodičům a ochranou vlastního manželství? Co byste udělali vy na mém místě?