Manžel odmítl odejít na poslední chvíli a zůstal u své matky: Jak mám zvládnout své obavy?

„To nemyslíš vážně, Petře! Vždyť jsme to plánovali měsíce!“ křičela jsem do ticha našeho bytu, kde ještě před pár hodinami voněla káva a naděje na nový začátek. Petr stál u okna, zády ke mně, a jeho ramena se třásla. „Maminka… ona to nezvládne sama. Nemůžu ji tu nechat,“ zamumlal sotva slyšitelně. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama propadla zem.

Bylo nám třicet pět, měli jsme za sebou osm let manželství a před sebou první společný byt v Modřanech. Tolik jsme o tom snili! Konečně budeme mít vlastní prostor, kde nebudeme muset šeptat, abychom nerušili jeho maminku. Kde budu moct vařit podle svého a pověsit si na zeď obrazy, které mám ráda. Ale všechno tohle se rozplynulo v jediném okamžiku.

Petr byl vždycky hodný muž. Pracovitý, tichý, nikdy se nehádal. Ale když šlo o jeho matku, byl jako malý kluk. Paní Novotná byla vdova a Petr byl její jediný syn. Od začátku našeho vztahu jsem cítila, že mezi námi stojí neviditelná zeď – její očekávání a jeho strach ji zklamat. „Maminka je nemocná,“ říkal často. „Maminka potřebuje pomoct.“ Nikdy jsem nechtěla být ta zlá snacha, která rozděluje rodinu. Ale teď jsem měla pocit, že jsem to já, kdo je odstrčený na druhou kolej.

Sedla jsem si na postel a rozplakala se. V hlavě mi běžely všechny ty večery, kdy jsme s Petrem plánovali budoucnost. Jak jsme vybírali kuchyňskou linku, jak jsme se smáli nad tím, že v novém bytě konečně nebude muset Petr opravovat kapající kohoutek po nocích, aby to maminka neslyšela. A teď? Teď mi řekl, že zůstává s ní.

Druhý den ráno jsem šla do práce s očima opuchlýma od pláče. Moje kolegyně Jana si toho hned všimla. „Co se stalo?“ zeptala se tiše u kávovaru. „Petr… nechce odejít od maminky,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi zase derou slzy do očí. Jana mě objala. „To je hrozně těžké. Ale musíš myslet i na sebe.“

Večer jsem se snažila s Petrem mluvit klidněji. „Petře, chápu, že máš o maminku strach. Ale co my dva? Co naše manželství?“ On jen seděl u stolu, ruce složené v klíně. „Já nevím… Nechci tě ztratit. Ale maminka…“

Začala jsem si všímat, jak se mění i moje vztahy s okolím. Moje maminka mi volala každý den a ptala se, jestli už jsme přestěhovaní. Kamarádky mě zvaly na víno a já jim záviděla jejich svobodu a rozhodnost. Všichni kolem mě žili svoje životy – jen já jsem byla uvězněná mezi dvěma světy.

Jednoho večera jsem přišla domů a slyšela z kuchyně hlas paní Novotné: „Petře, nezapomeň koupit ty léky! A taky bys mohl vymalovat ložnici.“ Když jsem vešla dovnitř, ani se na mě nepodívala. „Dobrý večer,“ řekla jsem tiše. „Dobrý,“ odsekla a pokračovala v diktování úkolů svému synovi.

Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domě. Začala jsem přemýšlet, jestli má vůbec smysl dál bojovat. Jednou v noci jsem se probudila a slyšela Petra plakat v koupelně. Šla jsem za ním a objala ho. „Petře, co chceš ty? Ne tvoje maminka, ne já – ale ty?“ Dlouho mlčel. „Já nevím… Bojím se být sám… Bojím se ji zklamat…“

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo mi pomůže najít odpovědi na otázky, které mě dusily každou noc. „Musíte si stanovit hranice,“ říkala mi paní doktorka Klimešová. „Jinak budete pořád žít život někoho jiného.“

Jednoho dne jsem sbalila pár věcí a odešla na víkend k rodičům do Berouna. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Maminka mi uvařila svíčkovou a táta mě vzal na procházku kolem Berounky. „Musíš si uvědomit, co chceš ty,“ řekl mi tiše táta. „Jestli budeš pořád čekat na Petra, možná budeš čekat celý život.“

Po návratu domů mě čekal Petr s červenýma očima. „Promiň… Já nevím, co mám dělat…“ řekl zoufale. „Chci být s tebou, ale mám pocit, že když odejdu od maminky, něco v ní umře.“

Sedli jsme si spolu do obýváku a dlouho mlčeli. Nakonec jsem řekla: „Petře, já už takhle dál nemůžu. Miluju tě, ale potřebuju partnera – ne někoho, kdo je pořád jen synem.“

Nevím, jak to dopadne. Možná budu muset odejít já sama a začít znovu někde jinde. Ale jedno vím jistě: už nechci žít život podle očekávání druhých.

Někdy si říkám – kolik žen v Česku zažívá to samé? Kolik z nás čeká na rozhodnutí muže, který nikdy nedokáže přestřihnout pupeční šňůru? Co byste udělali vy na mém místě?