„Martino, už jsi porodila? Ukaž nám miminko!“ – Když sousedská zvědavost překročí hranice

„Martino, už jsi porodila? Ukaž nám miminko!“ ozvalo se za mnou, sotva jsem vyjela s kočárkem z vchodu paneláku. Zastavila jsem se uprostřed chodníku, srdce mi bušilo až v krku. Byla to paní Novotná, naše důchodkyně z prvního patra, která měla vždycky přehled o všem, co se v domě šustlo. Věděla jsem, že je zvědavá, ale dnes její hlas zněl ostřeji než obvykle.

Otočila jsem se a snažila se usmát. „Dobrý den, paní Novotná. Ano, porodila jsem minulý týden. Teď jdeme s malým na první procházku.“

„No tak ho ukaž! Všichni jsme zvědaví! Celý dům o tom mluví. Ať víme, komu tady budeme poslouchat pláč!“ zasmála se a přistoupila blíž ke kočárku.

V tu chvíli jsem ucítila zvláštní směs vzteku a bezmoci. Vždycky jsem byla ta tichá Martina, co nikdy nevyvolává konflikty. Ale teď jsem měla pocit, že musím chránit nejen sebe, ale hlavně svého syna. „Promiňte, ale dneska bych radši byla sama. Je to pro nás oba nové a nechci malého vystavovat tolika lidem hned první den.“

Paní Novotná protočila oči. „No prosím tě! To za nás jsme děti ukazovali hned na chodbě! Co je to dneska za móresy? Všichni jsou takoví uzavření…“

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Kolem nás prošla sousedka Jana s nákupem a zastavila se: „Marti, všechno v pořádku?“

„Ano, jen… paní Novotná by chtěla vidět malého,“ odpověděla jsem tiše.

Jana se usmála: „To chápu, ale možná bysme měli Martinu nechat trochu v klidu. První dny jsou těžké.“

Paní Novotná si odfrkla a odešla zpátky do vchodu. Já jsem stála na místě a cítila slzy v očích. Jana mě pohladila po rameni: „Neboj, to přejde. Ale chápu tě. Já si taky připadala jako ve výloze.“

Když jsme s kočárkem konečně vyrazili do parku, hlavou mi vířily myšlenky. Proč mají lidé pocit, že mají právo na mé soukromí? Proč je mateřství najednou veřejná záležitost? Vzpomněla jsem si na všechny ty rady od rodiny i cizích lidí – co mám jíst, jak mám kojit, kdy mám chodit ven… Nikdo se mě neptal, jak se cítím já.

Zastavila jsem se u lavičky a sedla si. Malý Filip spokojeně spal a já ho pohladila po tvářičce. Vzpomněla jsem si na rozhovor s mamkou pár dní po porodu:

„Marti, musíš být silná. Lidi budou zvědaví, budou ti radit a někdy i ubližovat slovem. Ale ty jsi jeho máma – jen ty víš, co je pro něj nejlepší.“

Ten den jsem pochopila, že být matkou znamená nejen lásku a péči, ale i odvahu postavit se ostatním. Když jsme se vraceli domů, potkala jsem souseda Pavla z druhého patra.

„Tak co, Martino? Už jste doma ve třech? Gratuluju! Ať vám to jde!“ řekl upřímně a bez nátlaku.

Usmála jsem se: „Děkuju moc, Pavle.“

Večer doma jsem o všem pověděla manželovi Petrovi. Seděli jsme u stolu a já mu vyprávěla o setkání s paní Novotnou.

„To je hrozný… Ale víš co? Musíš si nastavit hranice. Jinak ti budou lézt do života pořád,“ řekl Petr rozhodně.

Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila opravdovou podporu. „Máš pravdu. Ale někdy mám strach být nepříjemná…“

Petr mě objal: „To není nepříjemnost. To je ochrana vás dvou.“

Další den jsem potkala paní Novotnou znovu na chodbě. Tentokrát jsem byla připravená.

„Martino, tak co ten tvůj kluk?“ začala hned.

Usmála jsem se zdvořile: „Děkuju za zájem, paní Novotná. Ale dneska opravdu spěcháme k doktorce.“

Zamračila se, ale už nic neřekla. A já šla dál s hlavou vztyčenou.

Večer mi přišla SMS od Jany: „Drž se! Jsi skvělá máma.“

Seděla jsem u postýlky a dívala se na Filipa. Přemýšlela jsem o tom, jak těžké je najít rovnováhu mezi otevřeností a ochranou vlastního soukromí v českých panelácích, kde každý ví o každém všechno.

Možná bych měla být víc jako moje máma – laskavá, ale pevná. Možná bych měla naučit Filipa už od malička chránit své hranice.

A tak se ptám: Proč je v Česku tak těžké říct „ne“ bez pocitu viny? A kdy jsme začali považovat cizí životy za své vlastní starosti?