Mezi čtyřmi stěnami: Když manžel zmizí a já zůstanu sama

„Kde jsi byl celou noc?“ vyhrkla jsem, sotva se za Petrem zavřely dveře. Bylo půl sedmé ráno, děti už se hádaly v kuchyni o poslední rohlík a já stála v předsíni v noční košili, s kruhy pod očima a srdcem sevřeným úzkostí. Petr se na mě ani nepodíval. „V práci. Měli jsme uzávěrku,“ zamumlal a prošel kolem mě do koupelny. Dveře za ním zapadly a já zůstala stát uprostřed bytu, kde bylo najednou až příliš ticho.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že už dlouho žiju mezi čtyřmi stěnami, kde je sice všechno na svém místě, ale nic není v pořádku. Petr byl doma, ale zároveň nebyl. Jeho tělo sedělo u stolu, jeho hlas odpovídal na otázky dětí, ale jeho oči byly prázdné. Jako by se z našeho života vytratil a nechal mi tu jen jeho stín.

„Mami, kde je ta svačina?“ křičela Klárka z kuchyně. „Hned to bude!“ odpověděla jsem automaticky a začala balit chleby do ubrousků. Přitom jsem koutkem oka sledovala dveře koupelny. Petr tam byl už deset minut. Věděla jsem, že tam stojí opřený o umyvadlo a dívá se na svůj odraz. Stejně jako já večer, když už děti spí a já si připadám neviditelná.

Když děti odešly do školy a byt se ponořil do ticha, sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a rozplakala se. Ne proto, že by Petr přišel pozdě domů. Ale proto, že už mě to vlastně ani nepřekvapilo. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme spolu chodili na procházky po Letné, smáli se hloupostem a plánovali budoucnost. Teď jsme spolu mluvili jen o tom, co je potřeba koupit nebo zařídit.

Jednou večer jsem to nevydržela. „Petře, co se s námi děje?“ zeptala jsem se tiše, když jsme seděli u televize. On ani neodtrhl oči od obrazovky. „Nevím, co myslíš.“

„Myslím nás dva. Už spolu skoro nemluvíme. Jsi pořád pryč nebo zavřený v pracovně. Já už nevím, jak dál.“

Petr si povzdechl a vypnul televizi. „Mám toho v práci hodně. Potřebuju klid.“

„A co já? Já taky potřebuju klid! Ale nemůžu si ho dovolit. Doma je všechno na mně – děti, domácnost, tvoje máma, která pořád něco potřebuje…“

„Tak si najdi někoho na úklid,“ odsekl Petr a odešel do ložnice.

Seděla jsem tam ještě dlouho poté. Přemýšlela jsem, jestli je tohle opravdu ten život, který jsem chtěla. V práci jsem byla unavená, doma osamělá. Kamarádky mi říkaly: „Aspoň máš chlapa doma.“ Ale já měla pocit, že ho ztrácím každým dnem víc.

Jednoho dne mi zavolala máma: „Veroniko, ty jsi nějaká smutná. Co se děje?“

Chtěla jsem jí všechno říct – jak se cítím sama, jak mám pocit, že selhávám jako manželka i matka. Ale místo toho jsem jen řekla: „Nic, mami. Jen únava.“

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala svoje pocity – vztek, smutek i zoufalství. Bylo to jediné místo, kde jsem mohla být upřímná sama k sobě.

Jednou večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně ke stolu a chvíli mlčel.

„Veroniko… já vím, že to mezi námi není dobré,“ začal nejistě.

Podívala jsem se na něj – poprvé po dlouhé době opravdu pozorně. Vypadal unaveněji než kdy dřív.

„Já už nevím, jak spolu mluvit,“ řekl tiše.

„Já taky ne,“ přiznala jsem.

Seděli jsme tam dlouho v tichu. Najednou mi došlo, že nejsme nepřátelé – jen jsme se ztratili někde po cestě.

Začali jsme spolu chodit na procházky – nejdřív bylo trapné ticho, pak jsme si začali povídat o dětech, o práci… A pak i o nás dvou.

Nebylo to jednoduché. Někdy jsme se pohádali kvůli maličkostem – kdo zapomněl koupit mléko nebo proč je v obýváku nepořádek. Ale aspoň jsme spolu zase mluvili.

Jednou večer mi Petr řekl: „Možná bychom měli zajít k nějakému poradci.“

Souhlasila jsem. Nebylo to snadné přiznat si před cizím člověkem svoje slabosti a strachy. Ale pomohlo nám to pochopit jeden druhého.

Dnes už vím, že samota v manželství je horší než samota bez partnera. Je těžké přiznat si, že něco nefunguje – zvlášť když všichni kolem předstírají dokonalost.

Možná nejsem dokonalá manželka ani matka. Ale snažím se každý den znovu najít cestu k sobě i k Petrovi.

Někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Kde jsme se ztratili? A hlavně – dokážeme ještě najít cestu zpátky? Co myslíte vy? Má cenu bojovat za vztah i tehdy, když už skoro nic nezbývá?