Mezi povinností a bolestí: Příběh dcery a matky, které si nikdy nebyly blízké

„Tak kdy přijedeš? Potřebuju, abys mi pomohla s nákupem a vyzvedla léky,“ ozvalo se z telefonu hlasem, který byl stejně chladný jako vždy. Seděla jsem na balkoně našeho panelákového bytu v Brně, v ruce hrnek s kávou, a dívala se na šedé nebe. Maminka – Marie – nikdy neprosila. Jen požadovala.

„Mami, mám teď v práci fofr, víš, že máme uzávěrku,“ snažila jsem se najít výmluvu, která by nezranila ani mě, ani ji. Ale ona mě přerušila: „To je mi jedno. Jsem tvoje matka. To je tvoje povinnost.“

Ta slova mě bodla do srdce. Povinnost. Jako bych byla úřednice na přepážce, ne její dcera. Vždycky to tak bylo. Když jsem byla malá, toužila jsem po jejím objetí, po uznání, že jsem dobrá. Ale místo toho jsem slyšela jen: „Proč nemáš jedničku z matematiky? Proč jsi tak nešikovná?“ Nikdy mě nepohladila po vlasech, nikdy mi neřekla, že mě má ráda.

Vzpomínám si na jeden večer, bylo mi asi deset. Seděla jsem na posteli s rozbitým kolenem a plakala. Maminka přišla do pokoje, podívala se na mě a řekla: „Přestaň fňukat. To nic není.“ A odešla. Táta už tehdy nebyl doma – odešel za jinou ženou, když mi bylo osm. Od té doby jsme byly samy dvě. Ale nikdy jsme nebyly spolu.

Teď je mamince sedmdesát osm. Má artrózu v kolenou a špatně vidí. Žije sama v malém bytě na Lesné. Volá mi jen tehdy, když něco potřebuje – nákup, léky, odvoz k lékaři. Nikdy se nezeptá, jak se mám já nebo její vnoučata. Můj syn Honzík už je na střední škole a dcera Klárka letos maturuje. Maminka je viděla naposledy před dvěma lety na Vánoce – přišla na hodinu, seděla u stolu a kritizovala bramborový salát.

„Mami, proč nikdy neřekneš něco hezkého?“ zeptala se tehdy Klárka tiše po jejím odchodu. A já nevěděla, co odpovědět.

Teď tu sedím s telefonem v ruce a cítím v sobě vztek i lítost. Proč bych jí měla pomáhat? Nikdy mi nedala to nejdůležitější – pocit bezpečí a lásky. Ale zároveň vím, že je sama a nemá nikoho jiného.

„Přijedu zítra odpoledne,“ řeknu nakonec tiše do telefonu.

Druhý den stojím před jejím bytem s taškami z Lidlu a sáčkem s léky z lékárny u polikliniky. Otevře mi dveře a místo pozdravu řekne: „Konečně! Už jsem myslela, že umřu hlady.“

Položím tašky na stůl a snažím se ovládnout. „Mami, mohla bys aspoň poděkovat?“

Podívá se na mě s tím svým známým výrazem – jako by nechápala, co po ní chci. „Vždyť jsi moje dcera. To je normální.“

Sedíme u stolu v kuchyni s omšelým ubrusem s květinami. Dívám se na její ruce – jsou pokroucené artrózou, ale stále silné. Vzpomenu si na všechny ty roky, kdy mě držela zkrátka, kdy mě nikdy nepohladila.

„Mami… proč jsi ke mně byla vždycky taková?“ vyhrkne ze mě najednou otázka, kterou jsem si opakovala celý život.

Zarazí se. Poprvé za dlouhou dobu vypadá nejistě. „Nevím… Tak mě to naučila moje máma. U nás doma se city neukazovaly.“

„Ale já jsem to potřebovala,“ šeptám.

Chvíli je ticho. Pak se zvedne a začne vykládat nákup do lednice. „To už je jedno,“ řekne nakonec tvrději. „Teď je to všechno pryč.“

Ale pro mě to pryč není. Každý její chladný pohled mě stále bolí.

Když odcházím domů, cítím v sobě směs vzteku a smutku. V tramvaji sleduji lidi kolem sebe – mladou maminku s dítětem v kočárku, starší pár držící se za ruce. Přemýšlím nad tím, jestli někdy dokážu odpustit.

Doma mě vítají děti a manžel Petr. „Jak to šlo?“ ptá se opatrně.

„Jako vždycky,“ odpovím unaveně.

Večer sedím u okna a dívám se do tmy nad Brnem. Přemýšlím: Je správné pomáhat někomu jen proto, že je to moje matka? Nebo mám právo chránit sama sebe před další bolestí?

Možná bych měla být lepší dcera… Ale jak být lepší dcerou matce, která nikdy nebyla matkou?

Co byste udělali vy? Je možné odpustit minulost jen proto, že někdo zestárl a potřebuje nás? Nebo máme právo říct dost?