Moje NE na letošní Štědrý večer: Proč už nechci být služkou své tchyně a rodiny

„Markéto, letos to zase všechno zařídíš, že?“ ozvalo se z telefonu hlasem, který neznal pochybnosti. Bylo září, listí ještě ani nezačalo žloutnout, ale moje tchyně paní Novotná už plánovala Štědrý večer. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi žaludek stáhl do uzlu. Vzpomněla jsem si na loňský večer, kdy jsem v kuchyni brečela do bramborového salátu, zatímco v obýváku se smáli a popíjeli svařák.

„Mami, Markéta má letos hodně práce…“ snažil se můj muž Petr opatrně zasáhnout. Ale jeho hlas byl slabý, skoro neslyšitelný. Tchyně ho přerušila: „Ale kdo jiný by to měl dělat? Ty snad umíš kapra? Nebo snad já mám ve svém věku stát celý den u plotny?“

Zavřela jsem oči a v duchu si přehrála loňský Štědrý den. Vstávala jsem v pět ráno, abych stihla upéct cukroví, připravit rybí polévku, obalit řízky i kapra, nastrouhat brambory na salát. Petr mi slíbil pomoc, ale nakonec „musel“ ještě něco zařídit ve městě. Jeho sestra Jana přijela až na večeři s úsměvem a lahví vína. Tchán si sedl k televizi a tchyně mi chodila za zády a kritizovala: „Tohle děláš moc na hrubo, Markéto. A ten salát je málo slaný.“

Večer jsem byla tak vyčerpaná, že jsem u stolu skoro usínala. Když jsem si dovolila sednout si na chvíli s dětmi ke stromečku, slyšela jsem za zády: „No jo, někdo si myslí, že Vánoce jsou dovolená.“

Letos jsem to už nechtěla zažít. Ale jak říct NE ženě, která je zvyklá mít poslední slovo? Jak vysvětlit Petrovi, že už nemůžu být ta hodná snacha, která všechno zvládne sama?

Celé týdny jsem sbírala odvahu. Petr mi říkal: „Víš, jak je máma citlivá. Nechceš jí to říct nějak opatrně?“ Ale já už nechtěla být opatrná. Chtěla jsem být slyšet.

A tak když mi tchyně zavolala znovu – tentokrát už v říjnu – nadechla jsem se a řekla: „Paní Novotná, letos to nezvládnu. Mám hodně práce a potřebuju taky trochu klidu. Navrhuji, abychom si úkoly rozdělili nebo aby někdo jiný převzal organizaci.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozvalo: „Takže ty odmítáš rodinu? To je dneska ta vaše mladá generace…“

Petr seděl vedle mě a díval se do země. Cítila jsem slzy v očích – ne proto, že bych litovala svého rozhodnutí, ale protože jsem věděla, že teď přijde bouře.

A přišla. Jana mi napsala zprávu: „Myslela jsem, že jsi ráda součástí rodiny. Máma je z toho špatná.“ Tchán mi volal a ptal se: „Co jsme ti udělali?“

Celé dny jsem přemýšlela, jestli jsem opravdu tak špatná. Jestli je špatné chtít Vánoce prožít v klidu a ne jako služka. Jestli je špatné chtít si sednout ke stolu bez toho, abych měla ruce od majonézy.

Jednou večer přišel Petr domů a řekl: „Mám pocit, že jsi na nás všechny naštvaná.“ Podívala jsem se na něj a poprvé nahlas řekla: „Jsem unavená z toho, že všechno padá na mě. Že když něco neudělám já, tak to není hotové. Že když řeknu NE, tak jsem ta špatná.“

Seděli jsme spolu dlouho do noci. Petr poprvé pochopil, jak moc mě to bolí. Druhý den zavolal své mámě a řekl jí: „Letos to uděláme jinak. Každý něco přinese nebo připraví.“

Tchyně byla uražená. Jana se mnou nemluvila týden. Ale já cítila úlevu – poprvé po letech.

Blížil se Štědrý den a já měla strach i naději zároveň. Nakonec jsme všichni seděli u jednoho stolu – každý přinesl něco svého. Nebylo to dokonalé, ale bylo to naše.

A víte co? Nikdo neumřel hlady. Nikdo se nehádal (aspoň ne nahlas). A já si poprvé po letech připadala jako součást rodiny – ne jako její služka.

Možná to není pohádka o dokonalých Vánocích. Ale je to příběh o tom, jak těžké je říct NE – a jak moc to někdy potřebujeme.

Říkali jste někdy NE své rodině? Jak jste to zvládli? Myslíte si, že je špatné chtít Vánoce prožít v klidu?