Můj manžel se po půl roce vrátil od kolegyně, jako by se nic nestalo. Otevřela jsem mu dveře v pyžamu a nevěděla, jestli ho pustit dál.

„Tak otevřeš mi, nebo tu mám stát celou sobotu?“ ozvalo se za dveřmi. Srdce mi bušilo až v krku. V pyžamu, s rozmazanou řasenkou a mastnými vlasy jsem stála na prahu svého bytu a dívala se na Petra. Můj manžel, který před půl rokem odešel za kolegyní z práce, stál teď na naší rohožce s kufrem v jedné ruce a lahví červeného v druhé.

„Ahoj,“ řekl tiše, jako by šel jen pro rohlíky a vracel se domů. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám dveře zabouchnout, nebo ho pustit dál. V hlavě mi běželo všechno, co se za poslední měsíce stalo. Jak jsem brečela do polštáře, jak jsem vysvětlovala dětem, proč táta není doma, jak jsem se snažila přežít každé ráno bez něj.

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem nakonec.

Petr se pousmál tím svým unaveným úsměvem. „Můžu dovnitř? Je mi zima.“

Zaváhala jsem. Byla sobota ráno, děti byly u babičky v Plzni a já si plánovala den v posteli s knížkou a Netflixem. Místo toho tu stál on. Ten, který mě zradil. Ten, který mi slíbil věrnost před celou rodinou i Bohem.

Otevřela jsem dveře dokořán a ustoupila stranou. „Jestli chceš kafe, uvař si ho sám,“ řekla jsem chladně.

Petr prošel kolem mě a já ucítila jeho známou vůni – směs levného deodorantu a cigaret. Položil kufr do předsíně a lahev vína na botník. „Díky,“ zamumlal.

Sedl si ke stolu v kuchyni a já ho pozorovala zpoza dveří. Vypadal jinak – starší, unavenější, možná i zlomený. Ale pořád to byl on. Ten, kterého jsem milovala víc než kohokoliv jiného.

„Proč jsi přišel?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.

Petr si povzdechl. „Uvědomil jsem si, že jsem udělal chybu. Že mi chybíš ty… děti… náš domov.“

Zasmála jsem se hořce. „To sis uvědomil až teď? Po půl roce? Po tom všem?“

Sklopil oči. „Vím, že jsem ti ublížil. Že to nejde jen tak napravit. Ale chtěl bych to zkusit.“

V tu chvíli se mi vybavily všechny ty noci, kdy jsem čekala na jeho zprávu. Všechny ty hádky po telefonu, když mi tvrdil, že je šťastný s Lenkou – tou jeho kolegyní z účtárny. Jak mi vyčítal, že jsem moc žárlivá, moc upjatá, moc obyčejná.

„A co Lenka?“ zeptala jsem se tiše.

Petr pokrčil rameny. „Ona… nebylo to ono. Myslel jsem si, že s ní začnu nový život, ale… chyběla mi rodina.“

Chtěla jsem mu něco říct – něco ostrého a bolestivého – ale místo toho jsem jen seděla a mlčela. V hlavě mi vířily vzpomínky na naše společné dovolené v Krkonoších, na první Vánoce s dětmi, na jeho smích při sledování starých českých komedií.

„A co čekáš ode mě?“ zeptala jsem se nakonec.

„Nevím,“ přiznal Petr upřímně. „Možná šanci… možnost být zase spolu.“

Zvedla jsem se od stolu a šla do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla – oči opuchlé od pláče, tvář bledá a unavená. Byla jsem to ještě já? Nebo jen stín ženy, kterou kdysi miloval?

Vrátila jsem se do kuchyně a postavila před něj hrnek s kávou. „Víš, Petře… já už nejsem ta samá jako dřív.“

Přikývl. „Já taky ne.“

Seděli jsme mlčky naproti sobě a já přemýšlela o tom, co vlastně chci. Odpustit mu? Začít znovu? Nebo ho poslat pryč a konečně žít svůj vlastní život?

Telefon mi zavibroval na stole – zpráva od kamarádky Jitky: „Jak je? Nechceš dneska na procházku?“ Usmála jsem se smutně. Jitka byla jediná, kdo mě v těch těžkých měsících držel nad vodou.

„Víš co?“ řekla jsem najednou nahlas. „Mám dneska jiné plány.“

Petr se zarazil. „To znamená…?“

„To znamená, že potřebuju čas. A že teď nejsem připravená tě vzít zpátky.“

Viděla jsem v jeho očích bolest i úlevu zároveň. Možná čekal výbuch vzteku nebo slzy – místo toho dostal pravdu.

Zvedl se od stolu a vzal kufr do ruky. „Kdybys změnila názor… budu čekat.“

Dívala jsem se za ním, jak mizí na chodbě paneláku. Srdce mi bušilo a v hlavě mi běžela jediná otázka: Můžeme někdy opravdu odpustit těm, kteří nás nejvíc zranili? Nebo je lepší začít znovu – tentokrát sami za sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Odpustili byste muži po takové zradě? Nebo byste raději šli dál sami?