Můj syn se oženil příliš brzy: Rozpadá se nám rodina kvůli jeho volbě?

„Tohle není fér! Vždyť jsem ti říkala, že potřebujeme víc soukromí!“ křičela na mě Lucie, moje snacha, zatímco v kuchyni bouchala hrnci. Syn Petr stál mezi námi, oči sklopené, ruce sevřené v pěst. Můj manžel Milan seděl u stolu a mlčky upíjel kávu. Vzduch byl hustý, napětí by se dalo krájet.

Nikdy jsem si nemyslela, že se naše rodina dostane do takové situace. Petr byl vždycky hodný kluk, trochu uzavřený, ale chytrý a pracovitý. S Milanem jsme měli jasnou představu: vystuduje gymnázium, půjde na vysokou, najde si dobrou práci a až potom si bude zakládat rodinu. Jenže život má vlastní plány.

Bylo mu devatenáct, když mi jednoho večera oznámil: „Mami, musím ti něco říct. Lucie je těhotná.“ V tu chvíli se mi zhroutil svět. V hlavě mi vířily otázky: Jak to zvládneme? Co řeknou sousedi? Co bude s jeho studiem? Ale Petr byl rozhodnutý. „Vezmeme se. Chci být s ní a postarat se o dítě.“

Svatba byla rychlá, skromná. Lucie měla bříško už viditelné a její rodiče byli stejně zaskočení jako my. Po obřadu jsme seděli v našem obýváku a snažili se najít řešení. Bylo jasné, že mladí nemají kam jít – Lucie bydlela v malém panelákovém bytě s matkou a dvěma sourozenci, Petr byl pořád u nás. Rozhodli jsme se je vzít k sobě.

Zpočátku to šlo. Snažila jsem se být vstřícná, pomáhala Lucii s těhotenstvím, vařila jí bylinkové čaje a povzbuzovala ji. Milan byl zdrženlivější, ale snažil se syna podpořit. Jenže brzy začaly problémy.

Lucie byla podrážděná, často unavená a měla pocit, že jí zasahuji do života. „Nechci, abys mi říkala, jak mám vychovávat dítě,“ vyčetla mi jednou večer, když jsem jí nabídla radu ohledně kojení. Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny – chtěl být dobrým synem i manželem.

Jednoho dne jsem zaslechla jejich hádku v pokoji: „Proč pořád posloucháš maminku? My jsme teď rodina! Měli bychom mít vlastní byt!“ slyšela jsem Lucii plakat. Petr jen tiše odpovídal: „Nemáme peníze na nájem, Luci. Máma nám pomáhá.“

Začala jsem pochybovat o všem. Udělali jsme chybu? Měli jsme je nechat, ať si poradí sami? Nebo jsme měli trvat na tom, aby Petr dokončil školu? Milan mi večer v posteli šeptal: „Možná jsme byli moc měkcí.“ Ale když jsem viděla svého syna, jak se snaží být otcem a manželem, srdce mi pukalo lítostí i pýchou zároveň.

Když se narodila malá Anička, na chvíli se všechno zdálo lepší. Držela jsem v náručí vnučku a doufala, že nás spojí. Ale realita byla tvrdá – noční vstávání, pláč, únava. Lucie byla čím dál uzavřenější, Petr začal chodit na brigády a domů přicházel pozdě večer.

Jednoho dne přišla Lucie za mnou do kuchyně. „Paní Novotná…“ začala nejistě (pořád mi neříkala mami), „myslíte, že bychom mohli dostat trochu víc soukromí? Třeba… kdybyste s panem Novotným spali v obýváku?“ Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. „Lucie, tohle je náš dům…“ začala jsem, ale ona mě přerušila: „Já vím! Ale my potřebujeme prostor pro sebe a Aničku!“

Ten večer jsme s Milanem dlouho mlčeli. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě. Přitom jsem chtěla jen pomoct.

Napětí rostlo každým dnem. Petr byl vyčerpaný, Lucie podrážděná a já měla pocit, že všechno dělám špatně. Jednou v noci jsem slyšela Lucii plakat do polštáře: „Proč jsme tady vůbec šli? Nikdy nebudeme mít klid…“

Začala jsem přemýšlet o tom, co je vlastně správné. Měla bych je nechat jít vlastní cestou? Ale co když to nezvládnou? Co když se jim něco stane? Milan navrhoval: „Třeba bychom jim mohli pomoct najít podnájem…“ Ale kde na to vezmou peníze?

Jednoho rána při snídani Petr najednou promluvil: „Mami, tati… rozhodli jsme se s Lucií odejít. Zkusíme to sami.“ Bylo to jako rána do srdce i úleva zároveň.

Pomohli jsme jim najít malý podnájem na okraji města. Bylo to těžké – loučení s Aničkou bolelo nejvíc. Ale věděla jsem, že musím pustit syna z hnízda.

Teď sedím v prázdném bytě a přemýšlím: Udělali jsme správně? Nebo jsme měli bojovat víc za to, aby zůstal doma? Co byste udělali vy na mém místě?