Na šedesátce jsem místo dárku dostala rozvodové papíry. Můj život se obrátil naruby.

„Tohle je pro tebe, Aleno.“

Stála jsem v kuchyni, ruce od mouky, a dívala se na Petra, jak mi podává bílou obálku. Bylo mi šedesát. Všude voněly koláče, v troubě se pekla svíčková a na stole ležely květiny od dětí. Čekala jsem, že v obálce budou lístky do Národního divadla nebo voucher na víkend v Karlových Varech. Místo toho jsem vytáhla několik listů papíru a zahlédla slovo „Návrh na rozvod manželství“.

„To je nějaký vtip?“ vydechla jsem a srdce mi bušilo až v krku.

Petr se díval stranou. „Promiň, Aleno. Už to takhle dál nejde. Už dlouho to cítím.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Opřela jsem se o židli, abych nespadla. Všechno kolem mě se rozmazalo – květiny, dort, dokonce i fotka našich vnoučat na lednici. Jen Petr stál nehnutě, jako by byl někdo cizí.

„A proč zrovna dneska?“ zašeptala jsem.

„Chtěl jsem to už dřív… Ale dneska… aspoň si to budeš pamatovat.“

To byla rána. Celý život jsem žila pro rodinu. Vždycky jsem byla ta, co drží všechno pohromadě – vařila jsem, prala, starala se o děti i o jeho matku, když byla nemocná. A teď? Na šedesáté narozeniny dostanu rozvodové papíry.

Zavřela jsem se v ložnici a slyšela, jak Petr telefonuje někomu potichu v obýváku. V hlavě mi běžely vzpomínky: svatba v roce 1984, první byt na Jižním Městě, dovolené u Mácháče, hádky i smíření. Všechno to najednou ztratilo smysl.

Druhý den ráno jsem seděla u stolu s dcerou Lenkou. „Mami, co se stalo? Táta mi volal, že jsi nějaká divná.“

Podala jsem jí papíry. Lenka zbledla. „To snad ne… On má někoho jiného?“

Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Asi ano. Poslední rok byl pořád někde pryč, služební cesty, večery s kolegy…“

Lenka mě objala. „Mami, zvládneme to spolu.“

Ale já měla pocit, že už nic nezvládnu. Celé týdny jsem chodila jako tělo bez duše. Kamarádky mi volaly, jestli přijdu na jógu nebo na kafe, ale já neměla sílu ani vstát z postele. Petr si mezitím balil věci a odstěhoval se do paneláku na Proseku.

Jednou večer mi zavolal syn Tomáš: „Mami, táta je blbec. Ale ty jsi silná ženská. Vždycky jsi byla.“

Rozbrečela jsem se do telefonu. „Já už nevím, kdo vlastně jsem.“

Tomáš mlčel a pak řekl: „Jsi moje máma. A to je nejvíc.“

Začala jsem chodit k psycholožce paní Novotné. První návštěva byla hrozná – brečela jsem celou hodinu. Ale paní Novotná mě vyslechla a řekla: „Aleno, vy jste celý život žila pro ostatní. Teď je čas žít pro sebe.“

Nejdřív jsem nevěděla jak. Co mám dělat? Jít do kina sama? Přihlásit se na kurz italštiny? Koupit si nové šaty? Připadala jsem si směšně – vždyť mi je šedesát! Ale pak jsem si vzpomněla na svůj dávný sen – chtěla jsem malovat.

Koupila jsem si plátna a barvy v papírnictví u metra Budějovická. První obraz byl jen černý flek na bílém pozadí – přesně tak jsem se cítila uvnitř. Ale postupně přibývaly barvy: červená vzpomínka na první lásku, zelená naděje, modrá smutek.

Jednou přišla Lenka s vnučkou Eliškou: „Babičko, namaluješ mě?“

Seděla přede mnou s copánky a já cítila poprvé po dlouhé době radost.

Petr mi občas psal SMS: „Potřebuju ještě pár věcí z garáže.“ Nebo: „Můžeme si promluvit?“ Jednou přišel osobně.

„Aleno… promiň mi to všechno. Já… já už nevěděl jak dál.“

Podívala jsem se na něj a poprvé necítila vztek ani bolest. Jen smutek nad tím, že jsme spolu zestárli a přestali si rozumět.

„Přeju ti štěstí, Petře,“ řekla jsem tiše.

Odešel a já zavřela dveře za minulostí.

Dnes je to rok od rozvodu. Sedím ve svém bytě na Pankráci, kolem mě visí moje obrazy a v kuchyni voní káva. Naučila jsem se být sama sebou – ne manželkou, ne matkou, ale Alenou.

Někdy si říkám: Proč se to muselo stát právě mně? Ale možná je to šance začít znovu… Co myslíte vy? Dá se po šedesátce najít nový smysl života?