Našla jsem v manželově mobilu zprávy od jiné ženy: Příběh Marie z Brna

„To snad není pravda…“ šeptám sama sobě, když v ruce svírám Honzův mobil. Prsty se mi třesou, srdce buší jako splašené. Je sobotní ráno, Honza je na zahradě a já jsem jen chtěla najít jeho číslo na kominíka, protože nám zase kouří kamna. Místo toho mi do očí padla konverzace s nějakou „Evou“. Nejprve jsem si říkala, že to bude kolegyně z práce, vždyť Honza je přece slušný chlap, nikdy by… Ale pak jsem četla dál. „Chybíš mi,“ píše ona. „Taky na tebe myslím,“ odpovídá můj muž. A pak smajlíky, srdíčka, dokonce i fotka – její ruka v jeho dlani.

V tu chvíli se mi zatočila hlava. Po třiceti pěti letech společného života? Po všem, co jsme spolu prožili? Vzpomněla jsem si na naši svatbu v kostele svatého Jakuba, na to, jak jsme stavěli dům na okraji Brna, jak jsme spolu plakali u postýlky, když nám poprvé usnula dcera Terezka. Všechno tohle teď najednou ztrácelo smysl.

Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Ale místo toho jsem slyšela Honzův smích zvenku. Jak může být tak klidný? Jak může zalévat rajčata, když mi právě rozbil srdce na tisíc kousků?

„Marie, kde jsi?“ volá na mě z terasy. „Potřebuju pomoct s těma sazenicema!“

Vycházím ven a snažím se tvářit normálně. „Za chvíli přijdu,“ odpovím a rychle se vracím do kuchyně. Mobil mám pořád v ruce. V hlavě mi běží tisíc myšlenek: Mám mu to říct? Mám předstírat, že nic nevím? Co když je to jen hloupý flirt? Ale proč by si psali takové věci?

Celý den chodím jako tělo bez duše. Terezka mi volá, že přijede s vnoučaty na oběd. Snažím se soustředit na vaření, ale ruce se mi klepou a slzy mi stékají do polévky. Když přijedou, objímám vnučku Aničku pevněji než obvykle. Dívám se na Honzu, jak si hraje s kluky na zahradě, a přemýšlím: Je to pořád ten stejný muž, kterého jsem si brala?

Večer, když děti odjedou a dům ztichne, sedíme s Honzou u televize. On sleduje fotbal, já jen předstírám zájem. Nakonec to nevydržím.

„Honzo…“ začnu tiše.

„Hm?“ ani se na mě nepodívá.

„Můžeme si promluvit?“

Ztlumí televizi a otočí se ke mně. „Co se děje?“

Chvíli mlčím a pak mu podávám jeho mobil. „Našla jsem tvoje zprávy s Evou.“

Honza zbledne. Dívá se na mě dlouho, pak sklopí oči.

„Marie… já…“ začne koktat.

„Jak dlouho?“ zeptám se tiše.

„Pár měsíců,“ přizná neochotně. „Ale není to nic vážného… Jen… prostě…“

„Jen co?“ vybuchnu. „Jen sis potřeboval připomenout, že jsi ještě chlap? Že tě někdo obdivuje? A co já? Co naše rodina?“

Honza mlčí. Vidím v jeho očích stud i lítost. „Marie, já tě mám pořád rád. Jen… poslední roky jsme si byli nějak vzdálení. Ty pořád s dětmi a vnoučaty, já v práci… Eva mě poslouchala.“

„A já ne?“ ptám se ho zoufale.

„Ty jsi byla pořád unavená…“ šeptá.

V tu chvíli mám chuť křičet. Unavená? Ano, byla jsem unavená – z práce, z domácnosti, z toho věčného kolotoče kolem rodiny! Nikdy mě nenapadlo, že bych měla hledat útěchu jinde.

Celou noc nespím. Přemýšlím o všem – o Honzovi, o Evě, o sobě. Ráno sedím u stolu s hrnkem kávy a dívám se do prázdna. Honza přijde za mnou.

„Marie… promiň mi to. Nechci tě ztratit.“

Dívám se na něj a nevím, co říct. Odpustit? Zapomenout? Nebo odejít?

Dny plynou jeden za druhým. Snažíme se spolu mluvit víc než dřív. Honza slibuje, že s Evou skončil. Já mu chci věřit – kvůli dětem, kvůli vnoučatům, kvůli všemu společnému. Ale někde uvnitř mě něco bolí a nejde to utišit.

Jednou večer sedíme spolu na lavičce před domem a mlčíme. Díváme se na západ slunce nad Brnem a já přemýšlím: Dá se vůbec po takové zradě znovu věřit? Nebo už nikdy nebudeme jako dřív?

Možná největší otázka zní: Když člověk odpustí – opravdu zapomene? Nebo už navždy zůstane v srdci jizva?