Nečekané těhotenství ve čtyřiačtyřiceti: Příběh Alice z Vinohrad

„To není možné…“ šeptám sama sobě, když držím v ruce těhotenský test. Dvě čárky. Dvě jasné čárky, které mi v tu chvíli připadají jako rozsudek. Je mi čtyřiačtyřicet, žiju sama v malém bytě na Vinohradech, mám stabilní práci v knihovně a život, který jsem si už dávno zařídila podle sebe. Děti jsem nikdy neplánovala. Možná jsem o nich kdysi snila, ale časem jsem si zvykla na samotu a svobodu. A teď? Teď mám být matkou?

Sedím na okraji postele a hlavou mi běží tisíc myšlenek. Vzpomínám na poslední večer s Petrem. Bylo to spontánní, neplánované, oba jsme věděli, že z toho nic nebude. Petr je ženatý, má dvě děti a nikdy by mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Vždycky jsem byla opatrná. Jenže tentokrát…

Telefon mi vibruje na nočním stolku. Volá máma. „Ahoj Aličko, jak se máš? Přijedeš v sobotu na oběd?“ ptá se s tím svým typickým tónem, ve kterém slyším očekávání i starost. „Mami… já… musím ti něco říct,“ vyhrknu a najednou se rozpláču. Máma mlčí a čeká. „Jsem těhotná.“

Chvíli je ticho. Pak jen: „To si děláš legraci?“

„Ne… je to pravda.“

„A kdo je otec?“

„Petr… ale… mami, on má rodinu.“

Máma vzdychne. „Alice, vždyť víš, jak to bude složité. Co chceš dělat?“

Nevím. Opravdu nevím. Celý den chodím po bytě jako tělo bez duše. V práci se snažím soustředit na katalogizaci nových knih, ale myšlenky mi pořád utíkají k tomu malému životu uvnitř mě. Co když to nezvládnu? Co když budu špatná matka? Co když zůstanu navždy sama?

Večer mi volá sestra Jana. „Máma mi volala. Alice, jsi v pohodě?“ Její hlas je opatrný, ale cítím v něm i závan závisti – ona děti mít nemůže a vždycky jí to trápilo.

„Nevím, co mám dělat,“ přiznávám.

„Chceš si to nechat?“ ptá se přímo.

„Já… nevím.“

„Víš co? Přijeď ke mně na víkend. Probereme to spolu.“

Víkend u Jany je zvláštní směsicí podpory a napětí. Sedíme u stolu s hrnkem čaje a ona se mě snaží přesvědčit, že všechno půjde zvládnout. „Podívej, nejsi první ani poslední žena, která bude mít dítě po čtyřicítce. A navíc – máš nás.“

Ale já cítím strach. Strach z odsouzení okolí, strach z toho, že budu muset všechno zvládnout sama. V práci už teď slyším narážky na „staré matky“ a „kariéristky, co si vzpomenou pozdě“. Kamarádky jsou rozdělené – některé mě podporují, jiné kroutí hlavou.

Jednoho večera se odhodlám napsat Petrovi zprávu: „Musíme si promluvit.“ Sejdeme se v malé kavárně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Petr přijde nervózní, vyhýbá se mi pohledem.

„Jsem těhotná,“ řeknu tiše.

Petr zbledne. „To nemyslíš vážně… Alice… já… nemůžu…“

„Já vím,“ přeruším ho. „Nechci po tobě nic. Jen abys to věděl.“

Petr kývne a rychle odchází. Zůstávám sama u stolu a cítím se ještě osamělejší než předtím.

Dny plynou a já začínám chodit na kontroly k doktorce Novotné. Ta mě povzbuzuje: „Nebojte se, dneska už je medicína jinde než před dvaceti lety. Ale musíte počítat s tím, že to nebude jednoduché.“

Jednou večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím o tom malém človíčkovi uvnitř sebe. Možná je to poslední šance mít rodinu. Možná je to dar, který jsem nečekala.

Ale pořád mám strach – jak to zvládnu finančně? Jak to zvládnu psychicky? Co řekne okolí? Budu mít sílu být matkou ve svém věku?

Začínám psát deník – pro sebe i pro své dítě. Chci mu jednou vysvětlit, proč jsem se rozhodla tak nebo onak.

Dnes už vím jediné: rozhodnutí musím udělat sama za sebe. Ale potřebuju slyšet i váš názor – co byste dělali vy na mém místě? Má smysl začínat nový život ve čtyřiačtyřiceti? Nebo bych měla raději zůstat u svého klidného života?

Někdy si říkám: Je odvaha začít znovu… nebo je to jen zoufalství? Co byste udělali vy?